Detail rozhodnutí

IV.ÚS 3/95

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1995:4.US.3.95
Datum: 2. 10. 1995
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3/95 ze dne 10. 2. 1995

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 3/95 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.D. a L.D., obě zastoupeny advokátkou JUDr. B.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 1994, č.j. 9 Co 193/94-76, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 2.1994, č.j. 5 C 242/92-50,

takto:

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Dne 5.

1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti rozhodnutím obecných soudů uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, oba soudy zamítly návrh stěžovatelek v právní věci o určení vlastnictví, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o vydání neoprávněného majetkového prospěchu, a to ve vztahu k 1 nemovitosti, domu H.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti poukazují na skutečnost, že v předmětném řízení se nejednalo o platnost dědického rozhodnutí, ale o nabytí dědictví a určení, že stěžovatelky jsou spoluvlastníky uvedené nemovitosti.

V této souvislosti vytýkají soudu I. stupně nesprávnou interpretaci a pochybení z hlediska hmotněprávního.

Dále ve své ústavní stížnosti uvádějí, že oběma rozhodnutími byly poškozeny, protože se soudy dostatečně nevypořádaly s kategorií absolutní neplatnosti, dobré víry a v neposlední řadě i s otázkou povahy rozhodnutí státního notářství, a to s přihlédnutím k právní teorii a praxi.

Soudu I. stupně vytýkají pochybení i z hlediska procesně - právního, neboť ten se podle jejich názoru nevypořádal s návrhem na předběžné opatření.

Podle tvrzení stěžovatelek soud tuto otázku zcela opomenul a mají pochybnosti, zda vůbec pochopil obsah jimi předloženého návrhu.

Všechna tato pochybení vedla podle stěžovatelek k nesprávným rozhodnutím Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze, kterými byla porušena, stejně tak jako jednáním odpůrkyň v dané právní věci, jejich základní práva.

Stěžovatelky namítají, že v rozporu s čl.

7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, byly omezeny ve svých právech.

V souladu s čl.

11 odst.

1 Listiny nabyly právem vlastnické právo k části předmětné nemovitosti tak, že se staly ze zákona spoludědičkami po své matce, a to nepochybně okamžikem její smrti.

Navrhují proto, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že se ústavní stížnosti zcela vyhovuje a ruší se rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře a rozsudek Krajského soudu v Praze.

Závěrem navrhují, aby Ústavní soud vydal usnesení, ve kterém se v podstatě vyhovuje návrhu stěžovatelek, který byl předmětem občansko- právního řízení.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a v souladu se svou judikaturou považuje především za nutné opakovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté 2 Listiny; mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl.

36 ost.

1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl.

38 odst.

1 Listiny), rovnost účastníků (čl.

37 odst.

3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl.

38 odst.

2 Listiny).

Ústavní soud proto v posuzované věci především vážil, zda postupem obecných soudů nebyla dotčena tato práva a svobody, avšak jejich porušení neshledal.

Ústavní soud zjistil z předložených rozhodnutí, že soud I. stupně provedl rozsáhlé důkazní řízení výslechem svědků a listinnými důkazy, které dostatečně zhodnotil a se kterými se ztotožnil i odvolací soud.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory, které soudy obou stupňů zaujaly, a stěžovatelky v zásadě opakují argumenty, které jsou obsaženy v odvolání a se kterými se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal.

K tomu je nutné podotknout, že zásada volného hodnocení důkazů vychází z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl.

82 odst.

1 Ústavy.

Je-li tato zásada respektována ve smyslu § 132 o.s.ř., a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením případně sám neztotožňoval.

Navíc, jak vyplývá z ústavní stížnosti, bylo ve věci podáno dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud se zabýval i dalšími námitkami, které stěžovatelky v ústavní stížnosti vznesly.

Jedná se o tvrzení, podle kterého se soud I. stupně nevypořádal s návrhem na vydání předběžného opatření týkající se platnosti dědického rozhodnutí.

Tato námitka však není významná a to především proto, že předběžným opatřením lze upravit poměry účastníků pouze zatímně.

Nemůže jít tedy ve svých důsledcích o úpravu konečnou a tedy o zásah do ústavně zaručených práv či svobod.

K tvrzení stěžovatelek, že jednáním odpůrkyň, Z.Č. a Z.H., byla porušena základní práva stěžovatelek, uvedená v čl.

7 a čl.

11 odst.

1 Listiny, je třeba konstatovat, že takové tvrzení je z hlediska ústavní ochrany bezdůvodné.

K porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy může podle § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o ústavním soudu (dále jen "zákon") dojít pouze zásahem orgánu veřejné moci.

Nemůže se tedy jednat o zásah, který učinily fyzické osoby.

Pokud někdo namítá, že byl poškozen určitým jednáním konkrétních osob, má možnost se domáhat svého práva v občanskoprávním řízení, popř. v trestněprávním řízení.

Rovněž nelze akceptovat návrh stěžovatelek uvedený v závěru jejich ústavní stížnosti, tj., aby Ústavní soud vydal usnesení, kterým bude rozhodnuto o jejich nárocích k předmětné nemovitosti.

Ústavní soud je specializovaným orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nemůže rozhodovat o konkrétních právních vztazích, které jsou navrhovány stěžovatelkami.

Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti rozhodnout pouze tak, jak je stanoveno v § 82 odst.

1, odst.

2 písm. a), odst.

3 písm. a) a b) zákona, tak např. v případě, že vyhoví ústavní stížnosti, zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci a vysloví, která ústavně zaručená základní práva nebo svobody byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a jako takovou ji podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 1995 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj