Detail rozhodnutí

IV.ÚS 254/95

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1995:4.US.254.95
Datum: 12. 7. 1995
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 254/95 ze dne 7. 12. 1995

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 254/95

Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu J.T., proti sdělení Ministerstva zdravotnictví ČR, ze dne 18.

10.

1994, čj.

OZP/1-T-17.10.1994 (263/4), a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7.8.1995, čj.

Na 323/94-20, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Navrhovatel si ve svém podání z 20.10.1995 stěžuje na to, že jeho těžké poškození na zdraví, které získal během odpracovaných 21 roků při těžbě uhlí v dolech O., jako horník, nebylo posouzeno jako nemoc z povolání.

Svoji práci v uhelných dolech přitom považuje za důsledek politické perzekuce jeho osoby, když byl v roce 1960 jako odpůrce politického zřízení propuštěn ze zaměstnání a musel odejít na nábor do dolů.

V dolech pracoval až do roku 1982, kdy ve věku 71 let odešel po 21 letech práce do starobního důchodu s těžce poškozeným zdravím.

K posouzení nepříznivého zdravotního stavu zapříčiněného, podle navrhovatelova názoru, předchozím výkonem práce v uhelných dolech, se navrhovatel obrátil na kliniku nemocí z povolání FN.

Po hospitalizaci a provedených lékařských vyšetřeních vydala klinika lékařskou zprávu ze dne 28.11.1991, v jejímž závěru se uvádí, že se u navrhovatele nejedná o nemoc z povolání.

Proti tomuto posouzení zdravotního stavu podal navrhovatel, jak bylo zjištěno ze spisů Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

Na 323/94 a Nca 66/92, dne 4.1.1992 stížnost Ministerstvu zdravotnictví ČR, které ve své odvolací komisi stížnost projednalo a zamítlo dopisem ze dne 4.5.1992, čj.

PKP/1-265-T-4.1.1992-252/1.

Proti uvedenému sdělení Ministerstva zdravotnictví ČR podal navrhovatel dne 8.

1992 žalobu k Vrchnímu soudu v Praze k přezkoumání rozhodnutí ve správním soudnictví.

Po provedeném řízení vydal Vrchní soud v Praze usnesení ze dne 6.1.1994, čj.

Nca 66/92-29, kterým bylo řízení zastaveno z důvodu, že v daném případě se nejednalo o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení § 244 odst.

2 o.s.ř., tedy o rozhodnutí přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví.

Dopisem ze dne 30.9.1994 navrhovatel podal opakovaně žádost o uznání nemoci z povolání, adresovanou opět na Ministerstvo zdravotnictví ČR, které mu návazně přípisem ze dne 18.10.1994, čj.

OZP/1-T-17.10.1994 (263/4), sdělilo, že jeho nemoci nelze přiznat charakter nemoci z povolání.

Proti tomuto sdělení Ministerstva zdravotnictví ČR podal navrhovatel dne 14.12.1994 opět žalobu k Vrchnímu soudu v Praze.

Vrchní soud usnesením ze dne 7.8.1995, čj.

Na 323/94-20, řízení zastavil a v odůvodnění uvedl, že i po zohlednění dalších dokladů nelze změnit závěry, uvedené v předchozím jeho usnesení ze dne 6.1.1994, čj.

Nca 66/92-29.

Ani v případě dalšího sdělení Ministerstva zdravotnictví ČR nešlo, podle usnesení Vrchního soudu v Praze, o rozhodnutí správního orgánu, které by spadalo do přezkumné pravomoci soudu, a proto pro tento neodstranitelný nedostatek podmínky řízení bylo řízení podle ustanovení § 104 odst.

1 o.s.ř. zastaveno.

Zároveň Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí navrhovatele poučil o tom, že je na jeho vůli, bude-li uplatňovat svá práva, vyplývající z důchodového zabezpečení nebo z pracovněprávních předpisů.

Ústavní soud ČR při posuzování podání vyšel z ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.

Jádro návrhu představuje nesouhlas navrhovatele se skutečností, že mu nebyla přiznána nemoc z povolání.

Posouzení nemoci z povolání však vychází z odborného lékařského zvážení zdravotního stavu občana.

Nejde tedy o rozhodnutí správního orgánu, které by bylo možno přezkoumat ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o.s.ř.

Výslovně to pak vyjadřuje § 248 odst.

2 písm. g) o.s.ř., který kogentně stanoví, že soudy dále nepřezkoumávají rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu.

Nepřiznání nemoci z povolání nelze považovat ani za zásah do subjektivních oprávnění občana.

Navrhovatel ve svém podání blíže nespecifikuje, které z ústavně zaručených základních práv a svobod bylo Ministerstvem zdravotnictví ČR a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze dotčeno, pouze obecně odkazuje na porušení jeho základních lidských práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ČR v uvedeném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně zaručených základních práv navrhovatele, byl nucen návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb. odmítnout, aniž by byl navrhovatel soudem dále vyzýván k odstranění vad svého podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 1995 JUDr.

Eva Zarembová soudce zpravodaj