Detail rozhodnutí

III.ÚS 4/95

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:1995:3.US.4.95
Datum: 2. 8. 1995
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 4/95 ze dne 8. 2. 1995 U 6/3 SbNU 329 K rozdílnosti postavení zaměstnanců, kteří uzavřeli dohodu o individuální nebo společné hmotné odpovědnosti, z hlediska ústavníh

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupené advokátkou Mgr.

M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 31.

10.

1994, sp. zn.

16 Co 487/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné, ze dne 2.

1993, č. j.

47 C 1/94-46, o povinnosti, vyplývající ze společné hmotné odpovědnosti pracovníka, uhradit schodek, zjištěný inventarizací, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka se svým návrhem ze dne 2. ledna 1995 domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 31.

10.

1994, sp. zn.

16 Co 487/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné, ze dne 2.

1993, č. j.

47 C l/94-46, o povinnosti, vyplývající ze společné hmotné odpovědnosti pracovníka, uhradit schodek, zjištěný inventarizací.

S ústavní stížností spojuje současně návrh na zrušení § 31 odst.

3 nařízení vlády č.

108/1994 Sb., o jehož aplikaci se opírala napadená rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že podle § 177 odst.

2 zákoníku práce dohoda o hmotné odpovědnosti zaniká dnem skončení pracovního poměru, tudíž právní důsledky, vyplývající z ustanovení § 31 odst.

3 nařízení vlády č.

108/1994 Sb., po zániku dohody o hmotné odpovědnosti nutno považovat za stojící v rozporu s principem právního státu.

Zároveň namítá nerovnost pracovníků s individuální a společnou hmotnou odpovědností.

Podle § 31 odst.

3 nařízení vlády č.

108/1994 Sb., jestliže pracovník se společnou hmotnou odpovědností, jehož pracovní poměr skončil, nepožádá zároveň o provedení inventarizace, odpovídá za případný schodek, zjištěný nejbližší inventarizací na jeho dřívějším pracovišti.

Uvedené ustanovení, zakládající objektivní odpovědnost pracovníka i po skončení pracovního poměru, a tedy rovněž po zániku dohody o hmotné odpovědnosti, nelze považovat za rozporné s principem právního státu, vyjádřeným v čl.

1 Ústavy České republiky.

Je tomu tak ze dvou důvodů.

Prvním je skutečnost, že odpovědnostní právní vztah je důsledkem porušení právní povinnosti, tvořící obsah původního právního vztahu, a jeho vazba na původní právní vztah musí nutně existovat pouze v momentu vzniku odpovědnostního právního vztahu, nikoli však i nadále, což je i případ odpovědnosti, založené napadeným ustanovením.

Druhým důvodem je pak skutečnost, že právní úprava zakotvuje pracovníkovi právní možnost se vzniku objektivní odpovědnosti za schodek úspěšně bránit.

Nerovnost právní úpravy individuální a společné hmotné odpovědnosti v § 31 odst.

1 a § 31 odst.

3 nařízení vlády č.

108/1994 Sb., spočívající v tom, že inventarizace se při skončení pracovního poměru u individuální hmotné odpovědnosti provádí obligatorně a u společné hmotné odpovědnosti na návrh pracovníka, nezakládá protiústavnost citovaného ustanovení.

Ústavní soud České republiky se v konstantní judikatuře ztotožnil se stanoviskem Ústavního soudu ČSFR č.

11/1992 Sbírky usnesení a nálezů, ve kterém vyjádřil chápání principu rovnosti takto: "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod jako jiné.

Ani tu však nemůže postupovat libovolně ...

Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty." Znevýhodnění pracovníků se společnou hmotnou odpovědností nespočívá v zúžení jejich právní ochrany, nýbrž v přesunu povinnosti o tuto ochranu se ucházet.

Tímto jednak není založena povinnost, kterou by bylo možno označit jako povinnost neúměrnou, a jednak důvodem takovéto nerovnosti je různost obou srovnávaných případů.

U odpovědnosti individuální se jedná o vztah mezi zaměstnavatelem a pracovníkem, u odpovědnosti společné se jedná nikoli pouze o vztah mezi zaměstnavatelem a pracovníkem, nýbrž i vztah, zahrnující další pracovníky.

S ohledem na možný pohyb ve stavu pracovníků by v případech společné hmotné odpovědnosti vázání obecné inventarizace na skončení pracovního poměru u každého z nich naopak znamenalo zavedení neúměrné povinnosti pro zaměstnavatele.

Z uvedených důvodů nutno návrh na zrušení § 31 odst.

3 nařízení vlády č.

108/1994 Sb. považovat za zjevně neopodstatněný.

Jelikož se od posouzení ústavnosti citovaného ustanovení odvíjí i posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů, za zjevně neopodstatněný nutno označit i návrh na jejich zrušení.

Uvedený závěr je podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb. důvodem odmítnutí ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně 8.

1995 JUDr.

Pavel Holländer soudce zpravodaj