Detail rozhodnutí

29 Cdo 2999/2021

Soud: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2999.2021.1
Datum: 28. 7. 2022
Stav textu: plný text dostupný

29 Cdo 2999/2021-218 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) M. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Mikulášem Vargicem, advokátem, se sídlem v Praze, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, a 2) T.

D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Romanem Peškem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, PSČ 779 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 26/2020, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2021, č. j. 4 Cmo 37/2021-198, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění: Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 15. května 2020, č. j. 3 Cm 26/2020-17, uložil žalovaným [1) M. C. a 2) T. D.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (Komerční bance, a. s.) směnečný peníz 1.605.595,- Kč s 6% úrokem od 12. dubna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.351,- Kč a náklady řízení. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal druhý žalovaný včasné námitky. Usnesením ze dne 14. července 2020, č. j. 3 Cm 26/2020-35, Krajský soud v Brně směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil, když se mu jej nepodařilo doručit do vlastních rukou.

Rozsudkem ze dne 21. října 2020, č. j. 3 Cm 26/2020-74, Krajský soud v Brně ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému v plném rozsahu v platnosti (výrok I.), prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci, a to společně a nerozdílně s druhým žalovaným, kterému tato povinnost byla uložena směnečným platebním rozkazem, směnečný peníz 1.605.595,- Kč s 6% úrokem od 12. dubna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.351,- Kč a náklady řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu dalších nákladů řízení (výrok III.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. května 2021, č. j. 4 Cmo 37/2021-198, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Soudy obou stupňů vyšly z toho, že: 1) Dne 24. srpna 2016 vystavila společnost M. E. (dále též jen „výstavce“) ve Zlíně vlastní směnku na řad žalobce na směnečný peníz 1.605.595,- Kč, splatnou 12. dubna 2017 (dále jen „směnka“); žalovaní (jednatelé výstavce) směnku podepsali jako směneční rukojmí.

Nad textem směnečného prohlášení se nachází údaj „Směnka ke smlouvě č. 10000598515“. 2) Směnka byla vystavena k zajištění pohledávky žalobce za výstavcem ze smlouvy o úvěru č.

99015678623 (uzavřené dne 24. srpna 2016, na základě které poskytl žalobce výstavci úvěr ve výši 1.900.000,- Kč ‒ dále jen „smlouva o úvěru“). Údaj nad „směnečným textem“, který není součástí vlastního směnečného prohlášení, je „interní identifikátor“, pod nímž žalobce eviduje ve svém informačním systému smlouvu o zajištění, která je obsažena ve smlouvě o úvěru. Tvrzení druhého žalovaného, podle něhož směnka zajišťovala jiný úvěr, přičemž podle ústní dohody o vyplňovacím právu směnečném mohly být do směnky (původní blankosměnky) vyplněny údaje směnečné sumy ve výši 1,- Kč a datum splatnosti 31. ledna 2017, je „vysoce nepravděpodobné“; ostatně smlouvu „o úvěru“ č.

10000598515 nebyl druhý žalovaný schopen doložit a žalobce její existenci popřel. Na tomto základě odvolací soud ‒ vycházeje z ustanovení čl. I. § 10, § 38 odst. 1, § 46 odst. 2 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového ‒ ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že se žalovaní neubránili povinnosti směnku zaplatit. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky důvodu vystavení směnky, včetně toho, zda poznámka „směnka ke smlouvě č.

10000598515“ je součástí vlastního směnečného prohlášení, kterou odvolací soud zodpověděl (podle jeho názoru) v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 32/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2012“)]. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož směnka nebyla vyplněna v údajích směnečné sumy a data splatnosti v souladu s ústní dohodou; v případě řádného vyplnění by byla směnečná pohledávka promlčena.

Potud zdůrazňuje, že poznámka (směnka ke smlouvě č. 10000598515) je součástí směnečného textu; směnka tak nezajišťovala pohledávku ze smlouvy o úvěru, nýbrž pohledávku „z jiné úvěrové smlouvy“, což druhý žalovaný „jasně prokázal“. Přístup soudů nižších stupňů ‒ pokračuje dovolatel ‒ „zasahuje do právní jistoty, když s ohledem na formalizovaný právní úkon, jakým směnka bezpochyby je, nelze bez dalšího k vadnému údaji prostě nepřihlížet“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož směnka zajišťovala pohledávku ze smlouvy o úvěru, dovolatel neotevírá žádnou právní otázku způsobilou k dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko nepřípustně zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného).

Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn.

31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn.

III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na výše uvedeném není způsobilá nic změnit ani argumentace dovolatele týkající se významu údaje „směnka ke smlouvě č. 10000598515“, ve spojení s poukazem na R 32/2012. Zmíněný údaj totiž mohl být významný (právě a jen) z hlediska posouzení důvodu vystavení směnky (nikoli pro její platnost); jinými slovy, tento údaj nemá přímou souvislost s platebním slibem vyjádřeným (a výstavcem podepsaným) na směnce (srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn.

29 Cdo 1963/2017, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2020, pod číslem 15). Přitom skutkový závěr, podle něhož směnka zajišťovala pohledávku ze smlouvy o úvěru, neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným. Konečně výhrady dovolatele ohledně nesprávného vyplnění údajů data splatnosti (a námitky promlčení nároku ze směnky) a směnečné sumy nemohou založit přípustnost dovolání již proto, že byly založeny právě na polemice se skutkovým závěrem odvolacího soudu o důvodu vystavení směnky. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst.

3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2022 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu