Detail rozhodnutí

29 Cdo 3001/2019

Soud: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.3001.2019.1
Datum: 31. 10. 2019
Stav textu: plný text dostupný

29 Cdo 3001/2019-1611 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v konkursní věci úpadkyně J. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Mojmírem Náplavou, advokátem, se sídlem ve Starém Městě, Zerzavice 2146, PSČ 686 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 25/2005, o schválení konečné zprávy a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2018, č. j.

3 Ko 6/2018-1499, takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: Usnesením ze dne 12. prosince 2017, č. j. 45 K 25/2005-1460, Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) schválil konečnou zprávu správkyně konkursní podstaty (bod I. výroku), schválil celkové výdaje konkursní podstaty včetně hotových výdajů bývalého správce konkursní podstaty a současné správkyně konkursní podstaty (bod II. výroku) a schválil celkovou odměnu správce konkursní podstaty s tím, že určil částky připadající bývalému správci konkursní podstaty a současné správkyni konkursní podstaty (bod III. výroku).

K odvolání úpadkyně J. L. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení konkursního soudu. Úpadkyně podala proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání. V něm namítá, že řízení je zatíženo vadami, které mají podle ní za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, jež podle ní nemají podklad v provedeném dokazování, a současně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s některými skutečnostmi a označenými důkazy. Rozhodnutí odvolacího soudu proto podle dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Navrhuje usnesení odvolacího i konkursního soudu zrušit a věc vrátit konkursnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“) [§ 433 bod I. a § 434]. S přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2007]. K tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označené níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu. Dovolání úpadkyně proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle § 237 odst.

1 písm. a/ a b/ o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s § 238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř.), neboť mu dovolatelka (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.

Dovolatelka, která ani nepodala námitky proti konečné zprávě, v dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nenamítá nesprávné právní posouzení, pouze zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů a odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími tvrzeními či navrhovanými důkazy, z čehož bez bližší konkretizace dovozuje existenci vad řízení. Z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.

2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn.

III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130, které je spolu s níže uvedeným nálezem veřejnosti dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).

K tomu lze doplnit, že dovolatelka současně nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, což však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV.

ÚS 191/96). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 10. 2019 Mgr. Milan Polášek předseda senátu