Detail rozhodnutí

29 Cdo 1305/2019

Soud: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1305.2019.1
Datum: 29. 8. 2019
Stav textu: plný text dostupný

29 Cdo 1305/2019-256 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) B. B. , narozenému XY, bytem XY, 2) F. C. , narozenému XY, bytem XY, 3) B. P., se sídlem XY, identifikační číslo XY, 4) D.

B. , narozenému XY, bytem XY, a 5) L. Č. , narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, o proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 207/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 12 Cmo 183/2018-232, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění: Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 24. července 2012, č. j. 13 Cm 207/2012-11, uložil žalovaným, aby do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 2.404.224,- Kč s 6% úrokem od 7. června 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8.014,08 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 120.610,- Kč. Usnesením ze dne 11. února 2013, č. j. 13 Cm 207/2012-35, Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení § 96 odst.

2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) − zastavil řízení „v rozsahu částky“ 46.481,33 Kč, směnečný platební rozkaz v „rozsahu částky“ 46.481,33 Kč zrušil a rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku. K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2015, č. j. 13 Cm 207/2012-106, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti ohledně směnečného peníze ve výši 2.357.742,67 Kč s 6% úrokem z částky 2.404.224,- Kč od 7. června 2012 do 12. listopadu 2012 a z částky 2.357.742,67 Kč od 13. listopadu 2012 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 8.014,08 Kč a nákladů řízení ve výši 118.890,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výroky III. až VII.) Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání a následně podáními ze dne 9. dubna 2015 (č. l.

116), ze dne 15. května 2015 a ze dne 10. června 2015 (č. l. 124 až 127) požádali o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 7. října 2015, č. j. 13 Cm 207/2012-138, Městský soud v Praze zamítl návrh žalovaných na přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání; k odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. března 2016, č. j. 12 Cmo 361/2015-152, toto usnesení potvrdil. Podáním ze dne 20. června 2016 (č. l. 163 až 164) žalovaní opětovně požádali o osvobození od soudních poplatků.

Usnesením ze dne 15. září 2016, č. j. 13 Cm 207/2012-171, Městský soud v Praze zastavil řízení o (nové) žádosti žalovaných o osvobození od soudních poplatků pro překážku věci „pravomocně rozsouzené“ (§ 103 a § 159a odst. 5 o. s. ř.); Vrchní soud v Praze toto usnesení k odvolání žalovaných zrušil (jako nepřezkoumatelné) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení Usnesením ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 13 Cm 207/2012-193, Městský soud v Praze zastavil řízení o (nové) žádosti žalovaných o osvobození od soudních poplatků (pro překážku věci pravomocně rozhodnuté); Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. května 2018, č. j.

12 Cmo 323/2017-205, k odvolání žalovaných zmíněné usnesení potvrdil. Přípisem ze dne 18. května 2018 (č. l. 212) soud prvního stupně žalované informoval, že jejich poplatková povinnost stále trvá a určil jim dodatečnou lhůtu k zaplacení soudního poplatku za odvolání.

Podáními ze dne 1. června 2018 a 15. června 2018 (č. l. 214-215 a 218-220) žalovaní opětovně požádali o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. července 2018, č. j. 13 Cm 207/2012-223, odkazuje na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku ze dne 10. února 2015 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 6. listopadu 2018, č. j.

12 Cmo 183/2018-232, toto usnesení potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož nezaplatili-li žalovaní soudní poplatek za odvolání (a to ani poté, kdy nabyla právní moci usnesení, jimiž soud prvního stupně nepřiznal žalovaným osvobození od soudních poplatků a zastavil řízení o „nové“ žádosti žalovaných o osvobození od soudních poplatků, a kdy marně uběhla i dodatečná lhůta k jeho zaplacení), ačkoli byli poučeni o následcích nesplnění poplatkové povinnosti, soud prvního stupně po právu zastavil odvolací řízení. Současně odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) „neshledal u žádného žalovaného změnu poměrů oproti stavu, který soudy obou stupňů posuzovaly již v souvislosti s jejich předchozími žádostmi“.

Přitom poukázal (i) na nález ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, v němž Ústavní soud dovodil, že „soud je o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení povinen rozhodnout pouze v případě, že tato žádost obsahuje nové, dosud neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení.“ Konečně přisvědčil i závěru soudu prvního stupně o tom, že „stereotypní podávání návrhů podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. odůvodněných pouze obecnými proklamacemi, které však žalovaní přes výzvy soudu následně nejsou schopni či ochotni konkretizovat a doložit, případně opakováním skutečností, jimiž se soudy obou stupňů již zabývaly v souvislosti s jejich předchozími žádostmi, spolu se zjevnou neochotou poskytnout o svých poměrech úplné a pravdivé informace a řádně je prokázat, představuje v poměrech posuzované věci zneužití práva ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř.“ Dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího soudu, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst.

1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž: 1) Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti.

To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov. usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněná pod číslem 99/2013 a 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“ a „R 49/2014“).

2) Nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje (R 49/2014).

3) V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae).

Viz usnesení ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13. 4) Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků), založený výlučně na hodnocení aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů (k tomu srov. důvody usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn.

32 Cdo 40/2016). 5) K nezbytnosti verifikace majetkových poměrů účastníka řízení pro účely posouzení, zda jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn.

21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 a usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Dále též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, a ze dne 23. března 2017, sp. zn. III. ÚS 2299/16. O tom, že na straně žalovaných nedošlo ke změně majetkových poměrů, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud. K možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn.

29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou nepřezkoumatelná, srov. např. kritéria určená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Viz též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2018, sp. zn. 29 Cdo 360/2018. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst.

3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 8. 2019 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu