Detail rozhodnutí
30 Cdo 486/2015
- Soud
- Nejvyšší soud
- ECLI
- ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.486.2015.1
- Datum
- 30. 7. 2015
- Stav textu
- plný text dostupný
30 Cdo 486/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. M. M. , zastoupeného JUDr. Václavem Vachovcem, advokátem se sídlem v Dýšině, Přátelství 300, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 130/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2014, č. j. 51 Co 380/2013-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 12. dubna 2013, č. j. 22 C 130/2010-58, mj. v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 450 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalované uložená povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s příslušenstvím zůstala odvoláním nedotčena a rozsudek soudu prvního stupně ohledně ní nabyl právní moci. Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která mu měla vzniknout v důsledku nedůvodně vedeného trestního řízení, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Napadá-li žalobce v dovolání výši přiznaného zadostiučinění, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (což v posuzovaném případě není). Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (což v posuzovaném případě není). Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Otázka posuzování výše přiznaného finančního zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012), pokud přihlédl k povaze trestní věci, délce trestního stíhání a k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby a zejména pak k jednání samotného poškozeného, byť nebylo trestným činem, tedy tomu, že výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Přípustnost dovolání z výše uvedených důvodů nezakládá žádná z námitek žalobce, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 30. července 2015 JUDr. Pavel S i m o n předseda senátu