Detail rozhodnutí

29 Nd 315/2014

Soud: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2014:29.ND.315.2014.1
Datum: 3. 12. 2014
Stav textu: plný text dostupný

29 Nd 315/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) P. G. , b) M. G. , c) M. G. , a d) K. G. , všech zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, PSČ 760 01, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 66 00 30 08, o zaplacení částky 1.321.604,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.

25 C 54/2014, o návrhu žalobců na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto: Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 54/2014 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu ve Zlíně. Odůvodnění: Podáním ze dne 7. července 2014 žalobci navrhli, aby v záhlaví označená věc byla z důvodu vhodnosti přikázána k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu ve Zlíně. Důvody k takovému postupu přitom spatřovali jednak v tom, že všichni žalobci i jejich zástupce mají bydliště (sídlo) v obvodu Okresního soudu ve Zlíně, jednak ve skutečnosti, že předmětem sporu (a tedy i „předmětem dokazování“) je v projednávané věci nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví žalobců, které se nacházejí v obvodu Okresního soudu ve Zlíně.

Žalovaná s přikázáním věci Okresnímu soudu ve Zlíně nesouhlasí. Podle ustanovení § 12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).

Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený Obvodnímu soudu pro Prahu 1, u nějž je věc vedena, i Okresnímu soudu ve Zlíně, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou podmínky pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. splněny. Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst.

2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně. Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod).

Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Srov. v této souvislosti též nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Žalobci uváděné důvody přitom Nejvyšší soud natolik závažnými, aby byly způsobilé prolomit výše popsané ústavní principy, neshledal. Okolnost, že žalobci ani jejich zástupce nemají bydliště (sídlo) v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, bez dalšího důvodem pro přikázání věci jinému soudu není. Situace, že některý z účastníků nemá bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, že musí překonat mezi místem bydliště a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými zdravotními, finančními a jinými problémy, jsou (obecně vzato) spíše běžné a nemohou samy o sobě přikázání věci jinému soudu přesvědčivě odůvodnit.

Uvedené přitom platí tím spíše v případě, kdy druhý účastník (jako v poměrech dané věci žalovaná) s navrhovanou delegací nesouhlasí (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013). Závěr o tom, že přikázání věci jinému soudu by přispělo k rychlejšímu a hospodárnějšímu projednání věci, pak bez dalšího nezakládá ani skutečnost, že „předmět dokazování“ (rozuměj nemovitosti, jejichž užíváním se měla žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatit) se nachází v obvodu tohoto (jiného) soudu.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu ve Zlíně z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc tomuto soudu nepřikázal. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. prosince 2014 JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu