Detail rozhodnutí

7 Tdo 835/2013

Soud: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.835.2013.1
Datum: 21. 8. 2013
Stav textu: plný text dostupný

7 Tdo 835/2013-19 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 8. 2013 o dovolání, které podal obviněný E. I., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 14 To 21/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 133/2010, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E.

I. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný E. I. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 14 To 21/2013, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 3 T 133/2010. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g), 1) tr. ř.

Uplatněnými námitkami projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem odsuzujícího výroku o vině, a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř.

Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.

Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.

Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Obviněný byl jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Táboře, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, spočíval v podstatě v tom, že obviněný E. I. společně s M. K. a V. K. v noci z 23.

3. 2009 na 24. 3. 2009 provedli předstíranou krádež osobního motorového vozidla zn. BMW 730d registrační značky ... zaparkovaného v T. na parkovišti hotelu Palcát, jehož leasingovým nájemcem byla obchodní společnost O.K.podnik, s.r.o., a jejímiž zaměstnanci byli M. K. a V. K., kteří s vozidlem disponovali a zajistili předání vozidla obviněnému E. I. s tím, že ten odvezl uvedený automobil na nezjištěné místo mimo území České republiky. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině byla tímto jednáním způsobena škoda ve výši nejméně 684 800 Kč vlastníku vozidla, jímž byla obchodní společnost UniCredit Leasing CZ, a.s.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že uvedený skutek nebyl naplněním zákonných znaků spolupachatelství trestného činu zpronevěry podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 248 odst. 1, 3 tr. zák. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na skutkových námitkách, které se odvíjely od jeho tvrzení, že se nedopustil žádného jednání, které by bylo součástí předstíraného odcizení vozidla, že s předstíraným odcizením vozidla neměl nic společného a že v rozhodnou dobu ani nebyl na území České republiky.

Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze konstatovat, že obviněný sice deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., ovšem jinak uplatnil námitky, které z hlediska svého obsahu tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Táboře, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají odpovídající obsahový podklad především v jednoznačné usvědčující výpovědi V. K., jednoho ze spolupachatelů, který byl v řízení proti obviněnému E. I. vyslechnut jako svědek a který podrobně bez podstatnějších rozporů popsal okolnosti činu, způsob jeho provedení a zejména pak to, že cílem celé akce bylo odevzdání automobilu právě obviněnému E.

I. a tím i uspokojení požadavku, jehož splnění si obviněný vynucoval. S výpovědí svědka V. K. koresponduje výpověď obviněného J. G., který byl stíhán společně s obviněným E. I., avšak byl zproštěn obžaloby, a který potvrdil, že když se později sám snažil objasnit ztrátu automobilu, přiznal se mu svědek V. K. k tomu, že společně s M. K. vozidlo vzali pro obviněného E. I., protože jim vyhrožoval a báli se ho. Výpověď svědka V. K. má podporu také ve výpovědi svědkyně M.

S., která ho kritického dne doprovázela a popsala jím podnikané kroky, jeho kontakty s dalšími osobami v Táboře a jeho vyjádření k okolnostem, jimž byla přítomna. K tomu přistupují důkazy vyvracející obhajobu obviněného, že v kritickou dobu vůbec nebyl na území České republiky. Jde o to, že mobilní telefon užívaný obviněným byl několikrát zachycen na trase od hranic se Slovenskou republikou přes území České republiky a nakonec byl lokalizován v blízkosti T. Přitom není žádný reálný důvod k úvaze, že tím nebyla prokázána přítomnost obviněného na území České republiky.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se tím pádem neztotožňuje ani se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z této konstrukce vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. je vázán na některý z dalších dovolacích důvodů, které jsou stanoveny v § 265b odst. l písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Důsledkem uvedené vázanosti je to, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. srpna 2013 Předseda senátu: JUDr.

Petr Hrachovec