Detail rozhodnutí

29 Cdo 4140/2010

Soud: Nejvyšší soud
ECLI: ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4140.2010.1
Datum: 29. 6. 2011
Stav textu: plný text dostupný

29 Cdo 4140/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, PSČ 602 00, proti žalovanému FINCOM TRADE LTD. , se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, identifikační číslo 1380699, zastoupenému Mgr.

Pavlem Nádeníčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hilleho 6, PSČ 602 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 2389/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2010, č. j. 2 Cmo 361/2009-82, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.250,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: Rozhodčím nálezem ze dne 24. června 2008, VL 0111/2007, vydaným rozhodcem Mgr.

Z. K., bylo M. H. (dále též jen „žalobce“) uloženo, aby společnosti FINCOM TRADE LTD (dále též jen „žalovaná“) zaplatil směnečný peníz 197.860,- Kč s 6% úrokem od 9. března 2007 do zaplacení, odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze ve výši 660,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 46.876,- Kč (výrok I.). Proti žalované Ivaně Holečkové bylo řízení zastaveno (výrok II.). Žalobu o zrušení rozhodčího nálezu podanou žalobcem M. H. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č. j.

6 Cm 2389/2008-37, zamítl, maje – mimo jiné – za to, že rozhodčí smlouva byla uzavřena platně a ve věci rozhodoval rozhodce jmenovaný způsobem v rozhodčí doložce dohodnutým, tedy rozhodnutím Rozhodčího institutu v Praze. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. února 2010, č. j. 2 Cmo 361/2009-82, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že se rozhodčí nález ve vztahu k M. H. zrušuje. Cituje ustanovení § 2 odst. 1, § 7 odst.

1, § 13, § 19 a § 31 písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a odkazuje na mezi účastníky nesporný obsah rozhodčí doložky ze dne 15. března 2005, na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Přitom zdůraznil, že účastníci si „nedohodli osobu konkrétního rozhodce, ale jmenování rozhodce v případě sporu delegovali na Rozhodčí institut v Praze, který ovšem není stálým rozhodčím soudem“.

Dále akcentoval, že žalobce v rozhodčím řízení včas uplatnil „námitku nedostatku pravomoci rozhodce“ a včas podal žalobu o zrušení rozhodčího nálezu; skutečnost, že se námitkou neplatnosti rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák. bránil až v řízení před soudem odvolacím, shledal nepodstatnou. Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení § 243b odst.

1 o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že otázkou (ne)platnosti obdobné rozhodčí doložky se Nejvyšší soud v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu a po podání dovolání v projednávané věci zabýval v usnesení velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.

V citovaném rozhodnutí se přitom velký senát odchýlil od právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, na které dovolatel v podaném dovolání odkazoval a z jehož závěru nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovozoval. Jde-li o argumentaci dovolatele, podle níž měl žalobce námitku nedostatku pravomoci rozhodce vznést již v rámci rozhodčího řízení, přičemž ji neuplatnil ani v žalobě o zrušení rozhodčího nálezu, tato je – posuzováno podle obsahu spisu – evidentně nedůvodná (k tomu srov. sporný rozhodčí nález a žaloba na č. l.

1 až 3 spisu, z nichž nepochybně vyplývá, že námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy a nedostatku pravomoci rozhodce spor rozhodnout byla uplatněna jak v rozhodčím řízení, tak i v žalobě o zrušení rozhodčího nálezu). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č.

484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 8, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; celkem činí 2.550,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. června 2011 JUDr.

Petr Gemmel předseda senátu