Decision detail

III.ÚS 2077/25 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2025:3.US.2077.25.1
Date: 17. 9. 2025
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2077/25 ze dne 17. 9. 2025

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Spolek Svébyt Brtnice, z. s., sídlem Zámek 1, Brtnice, zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2025 č. j. 25 Cdo 1291/2024-623, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023 č. j. 37 Co 158/2023-601 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. března 2023 č. j. 7 C 210/2021-538, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. ARCHEON Stavby, s. r. o., sídlem Mladých Běchovic 2, Praha 9 - Běchovice, a 2. ARCHA 66, a. s, sídlem Krkoškova 502/27, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči vedlejším účastnicím zaplacení částky 563 871,50 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty na základě smlouvy o dílo uzavřené s 1. vedlejší účastnicí. Podstatou sporu byla otázka, zda smlouva byla platně uzavřena, respektive vůbec uzavřena, a zda z ní vznikla 1. vedlejší účastnici povinnost k zaplacení smluvní pokuty. Okresní soud dospěl k závěru, že tato smlouva vůbec uzavřena nebyla, neboť při jejím uzavírání nebyl dodržen postup stanovený zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), a proto vedlejším účastnicím nevznikla ani povinnost k zaplacení smluvní pokuty. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se s jeho skutkovými a právními závěry plně ztotožnil. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné s tím, že dovoláním předestřené otázky nezakládaly přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

II.

Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje průběh dosavadního řízení. Rozebírá skutkové okolnosti uzavření smlouvy o dílo, přičemž jádro jeho argumentace spočívá v nesouhlasu se závěrem soudů, že smlouva o dílo nebyla vůbec uzavřena, protože smluvní strany přitom nepostupovaly v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Má za to, že nešlo o veřejnou zakázku, a tudíž na věc zákon o zakázkách nedopadal. Soudy se podle stěžovatele dostatečně nevypořádaly se skutkovými zjištěními, své právní závěry řádně neodůvodnily a nevypořádaly se s jeho argumentací. Ze stručnosti odůvodnění rozsudku krajského soudu podle stěžovatele vyplývá, že soudy nevěnovaly celé věci odpovídající péči a pozornost. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě nevyjadřuje. Dále stěžovatel označuje rozsudek okresního soudu za tzv. překvapivé rozhodnutí s tvrzením, že ho okresní soud nepoučil v souladu s § 118a o. s. ř.

III.

Splnění procesních předpokladů řízení

4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

IV.

Vlastní posouzení

5. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.

6. Ústavní stížnost postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci a stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další, čtvrté instance v systému obecné justice. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který není povolán k přehodnocování důkazů týkajících se okolností uzavření smlouvy o dílo a k přezkoumávání právního posouzení z hlediska podústavního práva, které vyústily v závěr, že v dané věci smlouva uzavřena nebyla, neboť nebyl dodržen postup pro to stanovený v zákoně o veřejných zakázkách. Z hlediska ústavněprávního je podstatné, že závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, logické a nevykazují žádné známky libovůle ani extrémního nesouladu s provedenými důkazy. Nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Okresní soud svůj závěr, že smlouva o dílo nebyla uzavřena, dostatečně vysvětlil, a odkázal-li za tohoto stavu krajský soud na odůvodnění jeho rozsudku, takový postup porušení ústavnosti nezakládá.

7. Vytýká-li stěžovatel okresnímu soudu porušení poučovací povinnosti, uvedený soud v napadeném rozsudku řádně zdůvodnil, proč (dalšího) poučení nebylo třeba, tedy že všechny relevantní okolnosti kontraktačního procesu již byly zjištěny (prokázány) a že nyní již půjde o jejich právní posouzení. Stěžovatel nyní ostatně ani neuvádí, jakou (právně relevantní) skutečnost by tvrdil (a prokazoval), kdyby okresním soudem poučen byl; jde-li o samotné právní posouzení věci, jeho správnost mohl stěžovatel zpochybnit v rámci uplatněných opravných prostředků.

8. Pokud ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v dovolání namítl, že smlouva byla platně uzavřena, a argumentoval tím, že nebylo prokázáno, že byl v postavení veřejného zadavatele, a tedy že kontraktační proces probíhal podle zákona o veřejných zakázkách, a z toho vyvozoval, že se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda došlo k uzavření smlouvy s ohledem na příslušná ustanovení občanského zákoníku. Nejvyšší soud zkoumal, zda závěr o tom, že kontraktační proces podléhal zákonu o veřejných zakázkách, má oporu v provedených důkazech, a dospěl ke kladnému závěru, a to bez ohledu na to, zda stěžovatel byl povinen postupovat podle zákona o veřejných zakázkách (viz bod 11), jakož i to, proč pak nebylo třeba zkoumat, zda došlo k uzavření smlouvy podle obecných pravidel kontraktačního procesu (viz bod 12). Ústavní soud tak nemá co by Nejvyššímu soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.

9. Obecné soudy ústavně souladně vysvětlily, proč otázku ne-uzavření smlouvy posuzují podle zákona o veřejných zakázkách. Byť by šlo jistě vést diskusi o správnosti výkladu podústavního práva v podobě zákona o veřejných zakázkách, z hlediska ústavněprávního závěry obecných soudů ještě obstojí. Lze tedy shrnout, že stěžovatelem předestřená argumentace nemá přesah do ústavní roviny, jenž by zakládal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2025 Milan Hulmák v. r. předseda senátu