Decision detail

I.ÚS 1847/24 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.1847.24.1
Date: 29. 4. 2025
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1847/24 ze dne 29. 4. 2025

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti Ondřeje Čmelíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024 č. j. 21 Co 70/2024-90, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatel v občanském soudním řízení domáhal proti vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 198 050 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Újma stěžovateli vznikla v důsledku nepřiměřeně dlouhého správního a navazujícího soudního řízení o přestupku. Přestupku se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno tím, že v rozporu se zákonem užil vozidlo taxislužby nevybavené taxametrem a že předražil cenu jízdného. Stěžovateli byla nakonec udělena pokuta 10 000 Kč. Původně uložený trest zákazu činnosti odvolací správní orgán zrušil.

2. Zmíněné řízení trvalo čtyři roky, osm měsíců a pět dnů. Stěžovatel uplatnil u vedlejší účastnice řízení nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Vedlejší účastnice uznala, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, a stěžovateli přiznala kompenzaci ve výši 1 950 Kč. Nespokojen s výší zadostiučinění se stěžovatel následně obrátil na Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") s žalobou o 198 050 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud uložil žalované (nyní vedlejší účastnici řízení) zaplatit žalobci (nyní stěžovateli) částku 52 550 Kč s příslušenstvím, zavázal žalovanou k náhradě nákladů stěžovatele ve výši 20 694,50 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 42 050 Kč s příslušenstvím. O nákladech řízení městský soud rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů v celkové výši 19 794,50 Kč. Městský soud potvrdil, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ohledně odvolacího řízení však dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla v odvolacím řízení zcela úspěšnou a vzniklo jí právo na náhradu nákladů ve výši 900 Kč z paušální náhrady tří úkonů nezastoupeného účastníka.

3. Nákladový výrok rozsudku městského soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. Tvrdí, že jím městský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo na vlastnictví. Stěžovatel považuje nákladový výrok městského soudu za zcela překvapivý a rozporný s nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud totiž dovodil, že pokud žalobce prokáže ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku, avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Toto ustanovení umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Dále stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že uvedený princip je třeba aplikovat i v odvolacím řízení, ledaže by odvolací soud svůj postup náležitě vysvětlil. Stěžovatel navrhuje zrušení nákladového výroku rozhodnutí městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení, neboť daným výrokem odvolací soud popřel ustálenou judikaturu Ústavního soudu.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách, neboť zásadně nemohou založit porušení základních práv. Ústavní soud tím také zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy podle ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti ve věcech, v nichž jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2024 sp. zn. IV. ÚS 556/24 ). Právě uvedené platí také při posuzování ústavních stížností proti rozhodnutím soudů o náhradě nákladů řízení, k jejichž přezkumu se Ústavní soud staví velmi zdrženlivě [nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z procesních pravidel [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)].

6. Ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení. V nyní posuzované věci je zřejmé, že z hlediska kvantitativního (co do výše sporné částky) jde o věc zjevně bagatelní, a to jak absolutně [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], tak i relativně. Stěžovatel v ústavní stížnosti totiž žádné důvody, proč by měly být následky daného rozhodnutí pro jeho osobu fatální, neuvádí, ani tuto skutečnost z ničeho nelze vyvodit. Bylo tak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ) a proč věc není bagatelní na základě kvalitativní dimenze případu [nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 33]. Stěžovatel v tomto ohledu uvedl, že došlo k porušení principu právní jistoty a odkázal na nálezy Ústavního soudu, jimiž se městský soud v napadeném rozsudku neřídil.

7. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že dřívější judikatura Ústavního soudu u obdobných případů skutečně dovodila, že je z kvalitativního hlediska nelze označit za bagatelní (např. nález sp. zn. IV. ÚS 649/22 , bod 27; sp. zn. I. ÚS 1934/23 , bod 24; a sp. zn. III. ÚS 1125/23 , bod 19).

8. Tato série nálezů především z let 2023 a 2024 reagovala na problematický jev v rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení ve sporech podle zákona č. 82/1998 Sb. - na nejednotný přístup mnohdy nerespektující judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu v kompenzačních řízeních. Ústavní soud v citovaných nálezech vysvětlil, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Tento postup se použije i v odvolacím řízení, v němž odvolací soud již neřeší otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určuje konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. Na řízení je totiž nutné nahlížet jako na jeden celek, v němž je úspěšný žalobce, neboť samotný nároku byl uznán a také mu bylo přiznáno zadostiučinění v penězích, byť nikoliv ve výši, jakou požadoval.

9. Ústavní soud tím odpověděl na systémový problém výkladu § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu a obecným soudům poskytl vodítko, jak postupovat ústavně konformně. Obecné soudy jsou povinny dané nálezy reflektovat ve své rozhodovací činnosti ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Současně to však neznamená, že Ústavní soud bude navždy zasahovat kasačními nálezy v individuálních věcech týkajících se nákladů kompenzačních řízení v bagatelní výši. Kvalitativní dimenze významu jinak bagatelního může zeslabovat, pokud Ústavní soud již (opakovaně) zodpověděl otázku ústavněprávní relevance, která původně u daného typu případů onu kvalitativní dimenzi vytvářela. Skutečnost, že Ústavní soud v určitém momentu zasáhne i v jinak bagatelním typovém případu, neznamená, že na sebe navždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu v bagatelních případech v režimu zákona č. 82/1998 Sb. (nález ze dne 8. dubna 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 26).

10. Takový náhled v nedávném stanovisku potvrdilo plénum Ústavního soudu: "Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." (stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; shodně též citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 37).

11. Postup podle stanoviska se prosadí i při existenci předchozích nálezů, na které poukazoval stěžovatel (v podrobnostech nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 , body 28-32). Jak vyplývá z bodu 6 tohoto usnesení, Ústavní soud neshledal v nyní posuzovaném případě zcela mimořádnou okolnost v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, která by povýšila ústavní stížnost týkající se nákladů řízení v bagatelní výši mimo kategorii zjevné neopodstatněnosti (viz citované stanovisko Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34, a nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 , body 30, 31 a 37).

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2025 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu