Decision detail

II.ÚS 183/24 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2024:2.US.183.24.1
Date: 21. 2. 2024
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 183/24 ze dne 21. 2. 2024

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kláry Ehrenbergerové, zastoupené Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou, sídlem Koželuhova 4274/8, Prostějov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. března 2023 č. j. 16 C 70/2022-128, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2023 č. j. 16 Co 131/2023-148 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2023 č. j. 28 Cdo 2740/2023-179, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv ve smyslu čl. 1, čl. 4, čl. 10, čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.

2. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti - bylo uloženo zaplatit jí částku 85.500 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tvrzená újma jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 381/2016, které trvalo od 25. 11. 2016 do 30. 7. 2021, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení, kterým bylo řízení pro zpětvzetí žaloby skončeno. Soud prvního stupně rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 28. 3. 2022 č. j. 16 C 70/2022-51, tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 25 200 Kč s příslušenstvím; co do částky 60 300 Kč s příslušenství žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky i žalované Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 29. 11. 2022 č. j. 16 Co 360/2022-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl. Po zhodnocení zákonných kritérií podstatných pro posouzení vzniku a určení výše nároku stěžovatelky neshledal, že by v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť rozdílné právní názory soudů na přerušení řízení nelze klást k tíži soudu prvního stupně. Řízení o neúčinnosti darovací smlouvy soud prvního stupně považoval za složité, a mající důležitý význam pro stěžovatelku, neboť nemohla s nemovitými věcmi, které byly v jejím vlastnictví, po dobu řízení disponovat. Nejdelší nečinnost v řízení byla způsobena přerušením řízení z důvodu prohlášení konkurzu na majetek žalobkyně v původním řízení, na čemž se významnou měrou podílela sama stěžovatelka, která podala návrh na pokračování v řízení až po zhruba sedmi měsících od okamžiku, kdy byla o možnosti podat tento návrh vyrozuměna.

4. Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal jeho závěr, že řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho a nebylo zatíženo průtahy, když ještě před vydáním usnesení o přerušení řízení bylo řízení přerušeno ze zákona prohlášením konkurzu na majetek žalobkyně v původním řízení. Na délce řízení se přitom významně (jak bylo uvedeno výše) podílela stěžovatelka. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud řízení za složité; tento odlišný názor však neměl v konečném důsledku vliv na správnost rozhodnutí.

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

6. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, která však postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci. Její podstatou je totiž toliko shrnutí předchozího řízení, přičemž namísto ústavněprávní argumentace stěžovatelka pokračuje v polemice se závěry obecných soudů. Uvádí, že v daném řízení, během kterého byla omezena v dispozici se svým majetkem, měly soudy postupovat se zvláštní obezřetností a urychleně, měly zvážit otázku osvobození od soudních poplatků, a věc projednat bez zbytečných průtahů. Stěžovatelka dále namítá, že jí soudy neposkytly ochranu před šikanózním výkonem práva žalobkyně. Podle stěžovatelky zákonné přerušení řízení z důvodu insolvence žalobkyně v původním řízení nemohlo být z hlediska posouzení průtahů řízení relevantní, když během něj soudy fakticky procesně občasně jednaly. Porušení svého práva na přístup k soudu stěžovatelka spatřuje v odmítnutí svého dovolání jako nepřípustného a tvrdí, že Nejvyšší soud nedostál svým povinnostem, když závěry obecných soudu neposoudil ve vztahu ke konstatování přiměřenosti projednávaného řízení jako excesivní, a jeho výklad § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v kontextu zjištěných skutkových okolností trpí zjevnou svévolí.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.

9. Argumentace stěžovatelky je založena pouze na nesouhlasu se závěrem soudů, podle nichž v daném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Pokud jde o namítané nesprávné závěry obecných soudů z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností týkajících se nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, Ústavní soud ve své judikatuře už dříve zdůraznil, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Takový postup by mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ).

10. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího je třeba připomenout, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí těchto soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Nic takového v souzené věci Ústavní soud neshledal.

11. Ve věci stěžovatelky obecné soudy svůj závěr, že řízení netrvalo nepřiměřeně dlouho, řádně a podrobně odůvodnily, přičemž zohlednily všechna kritéria vyplývající z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Jejich rozhodnutí tak podle Ústavního soudu nejsou projevem nepřípustné svévole, nýbrž představují výraz nezávislého výkonu soudnictví, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.

12. Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř. jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ). Posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.

13. Ani jedna z uvedených situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovolací soud dále konstatoval, že přípustnost dovolání nezakládá ani otázka týkající se správnosti usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků účastnici, jež byla v původním řízení v postavení žalobkyně, neboť tento úkon byl činěn plynule, předcházelo mu podrobné šetření majetkových poměrů, navíc v této fázi řízení (pouze na základě podané žaloby) nebylo možné učinit závěr o svévolném a zřejmě bezúspěšném uplatňování práva. Pro posouzení důvodnosti nároku stěžovatelky je bez významu, jakým způsobem bylo o návrhu rozhodnuto, podstatné je, že tak bylo učiněno bez průtahů. Dovolací soud též zdůraznil, že posuzované řízení bylo přerušeno z důvodu prohlášení konkurzu na majetek žalobkyně v původním řízení od 7. 9. 2017 do 21. 5. 2020. Nemohlo se tedy pojmově jednat v případě přerušení o průtahy v řízení ve smyslu nečinnosti soudu, přičemž stěžovatelka proti těmto závěrům ani nebrojila, a pouze vyjadřovala nesouhlas s usnesením soudu prvního stupně o přerušení řízení podle § 109 odst. písm. c) o. s. ř. Samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí, jež následně bylo odvolacím soudem změněno, nelze přikládat k tíži státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci.

14. Dovolací soud se řádně vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám stěžovatelky a odůvodnění napadeného usnesení obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Ústavní soud proto neshledal v postupu Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání, žádné kvalifikované pochybení a nelze se tak ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že napadené usnesení Nejvyššího soudu by bylo způsobilé zasáhnout do jejích základních práv.

15. S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2024 Jan Svatoň, v. r. předseda senátu