Decision detail

I.ÚS 1049/24 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2024:1.US.1049.24.1
Date: 24. 4. 2024
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1049/24 ze dne 24. 4. 2024

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou, sídlem Pařížská 67/11, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3845/2023-590 ze dne 30. ledna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 79/2023-540 ze dne 18. května 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 11 C 104/2018-466 ze dne 21. října 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Y, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátkou domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v průběhu trestního řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 46 T 17/2006 byla zajištěna částka 100 364 209 Kč, která se v té době nacházela na účtu vedlejší účastnice. Následně došlo ke zrušení tohoto zajištění a složení předmětné částky do úschovy soudu. Vedlejší účastnice požádala dne 26. července 2018 o vydání předmětu úschovy. Stěžovatelka s vydáním předmětu úschovy vedlejší účastnici nedala souhlas, vedlejší účastnice se proto domáhala nahrazení souhlasu stěžovatelky žalobou.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") uložil napadeným rozsudkem stěžovatelce povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedlejší účastnici (výrok I), zamítl vzájemný návrh, aby vedlejší účastnice byla povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy stěžovatelce (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé (I a II) potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení (III) jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení o žalobním návrhu částku 76 536 Kč a na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 67 760 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že vedlejší účastnice má vlastnické právo k předmětu úschovy, když prokázala právní titul nabytí předmětných finančních prostředků. Stěžovatelka, které nesvědčí žádné právo, jež by mohlo vést k vydání předmětu úschovy, proto nemůže úspěšně bránit vedlejší účastnici, jež je v postavení oprávněného příjemce, ve vydání předmětu úschovy.

5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť závěry městského soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvod, aby v dovolání uvedené právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu konstatoval, že stěžovatelka vzájemným návrhem uplatňuje právo na předmět úschovy jen proto, že má proti vedlejší účastnici dosud nevykonatelnou pohledávku. Ta však nemůže představovat právo k předmětu úschovy a žaloba podle § 299 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů ("z. ř. s."), není způsobilým právním prostředkem k uspokojení takové nevykonatelné pohledávky.

6. Stěžovatelka shledává pochybení soudů v tom, že přehlížely absolutní neplatnost úkonů, na jejich základě se akcie společností A a B (které byly trestnou činností neoprávněně vyvedeny z dispozice právních předchůdců stěžovatelky) dostaly do dispozice vedlejší účastnice. Předmět úschovy podle stěžovatelky představuje sekundární výnos z trestné činnosti, za kterou byli odsouzeni V. K. a B. V. Obecné soudy nerespektovaly, že stěžovatelka je vlastníkem finančních prostředků vzatých do soudní úschovy a že tyto prostředky mají svůj původ v jejím majetku. Závěr, že zajištěná částka převyšující 100 mil. Kč má být vydána stěžovatelce, zastávaly i orgány činné v trestním řízení (státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze i městský soud) s odůvodněním, že předmětné peněžní prostředky obchodní společnost C uložila zprostředkovaně na účet vedlejší účastnice poté, co je získala trestnou činností B. V., kterému byla zároveň uložena povinnost nahradit škodu stěžovatelce. Obecné soudy se nevypořádaly také s námitkou, že vydání předmětu úschovy vedlejší účastnici je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka dále namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není řádně a přiléhavě odůvodněno.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.

9. Stěžovatelka namítá několik pochybení obecných soudů, avšak svou opakovanou polemikou věcně nezpochybnila jejich řádně odůvodněný, pro věc stěžejní, závěr, že stěžovatelkou uváděné nároky z titulu náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení jako nároky obligační by mohly být uspokojeny postižením práva na vydání předmětu úschovy v rámci výkonu rozhodnutí či provedení exekuce, nejsou však takovým právem k předmětu úschovy, které by mělo odůvodnit jeho vydání stěžovatelce postupem podle § 299 z. ř. s. Důvody, pro které soudy takto rozhodly napadenými rozhodnutími, jsou v jejich odůvodněních v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje.

10. K námitkám stěžovatelky, týkajícím se nedostatku odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že soudy všech stupňů vycházely ve svých závěrech z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 870/2021-459 ze dne 26. srpna 2021, podle kterého právo k předmětu úschovy nemůže představovat dosud nevykonatelná pohledávka přihlašovatele proti příjemci a že způsobilým právním prostředkem k uspokojení takové nevykonatelné pohledávky není žaloba ve smyslu § 299 odst. 1 z. ř. s. Proti závěrům vyplývajícím z odůvodnění tohoto rozhodnutí (vydanému taktéž v její věci) stěžovatelka (jak se uvádí v napadeném usnesení Nejvyššího soudu) ničeho v dovolání nenamítala. Soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly i s námitkou prodeje akcií coby neplatných právních úkonů z důvodů jejich nabytí trestnou činností (obvodní soud v bodě 85 a městský soud v bodě 19 a násl. rozsudku). Stěžovatelce bylo taktéž městským soudem vysvětleno, že za situace, kdy v řízení bylo prokázáno vlastnické právo vedlejší účastnice k předmětu úschovy, zatímco stěžovatelce nesvědčí právo, které by mohlo vést k vydání předmětu úschovy, je zjištěný skutkový i právní stav zcela dostatečný pro vydání předmětu úschovy vedlejší účastnici (bez ohledu na tvrzení stěžovatelky o existenci jejího práva obligačního). Z téhož důvodu ani případný rozpor vydání předmětu úschovy vedlejší účastnici s dobrými mravy nemůže podle obvodního soudu založit právo na vydání předmětu úschovy stěžovatelce.

11. Tvrdí-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud své závěry vysvětlil pouze ve dvou odstavcích svého usnesení, nelze pominout, že Nejvyšší soud na stranách 2 a 3 napadeného rozhodnutí předestřel svou judikaturu týkající se dané věci, teprve nato navázal zmíněnými dvěma odstavci. V prvním uvedl, proč se jím uvedená judikatura vztahuje i na věc stěžovatelky, a ve druhém uzavřel, že závěry obvodního soudu a městského soudu byly v souladu s touto judikaturou. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud aplikoval § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá, co by jeho závěrům z pohledu ústavnosti vytknul.

12. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výrok tohoto usnesení již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024 Jan Wintr v. r. předseda senátu