Decision detail

I.ÚS 2953/21 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2022:1.US.2953.21.1
Date: Nov 1, 2022
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2953/21 ze dne 11. 1. 2022

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MVDr. Lindy Kadlečkové, zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021 č. j. 20 Co 262/2021-132, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl.

11 odst.

1, čl.

36 odst.

1, odst.

4 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), čl.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy, jakož i čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo v řízení o určení vlastnictví rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až poté, co náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená, že dojde nejen k uplatnění příslušného procesního prostředku, ale i k dosažení rozhodnutí o něm.

Jestliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné vyčkat rozhodnutí o něm a až poté ústavní stížností napadnout také na jeho základě vydané rozhodnutí.

K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.

V předmětné věci Ústavní soud v rámci řízení o podané ústavní stížnosti zjistil, že žalované podaly dne 13.

12.

2021 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j.

20 Co 262/2021-132 a "v současné době je vybírán soudní poplatek za dovolání s tím, že příslušný spis bude předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání".

Stěžovatelka doručila předmětnou ústavní stížnost Ústavnímu soudu dne 3.

11.

2021, přičemž odvíjela lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení výše označeného rozsudku městského soudu s tím, že dovolání jen proti výroku o nákladech řízení není podle ustanovení § 238 odst.

1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Tím nepochybně měla za splněnou i podmínku vyčerpání procesních prostředků ve smyslu ustanovení § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

K tomu Ústavní soud uvádí, že je třeba vzít v úvahu, že podáním mimořádného opravného prostředku žalovanými v předmětné věci i v případě již zahájeného řízení o podané ústavní stížnosti stěžovatelky není podmínka vyčerpání procesního prostředku (§ 72 odst.

3) splněna, pokud nebylo (před jejím podáním) dosaženo rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku.

Nejvyšší soud v rámci řízení o podaném dovolání může dovoláním napadené rozhodnutí zrušit a tím by nepochybně došlo i k novému rozhodování soudu (soudů) o nákladech řízení.

V této procesní situaci však není důvod, aby Ústavní soud řízení o předmětné ústavní stížnosti přerušil a vyčkával rozhodnutí o podaném dovolání, jestliže stěžovatelce nic nebrání, aby po doručení rozhodnutí o dovolání, resp. rozhodnutí na ně navazující, podala novou ústavní stížnost, bude-li nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.

Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst.

3, odst.

4 zákona o Ústavním soudu bude stěžovatelce v takovém případě zachována.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2022 JUDr.

Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj