Decision detail

I.ÚS 2625/21 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.2625.21.1
Date: Feb 11, 2021
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2625/21 ze dne 2. 11. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Veselého, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Laubova 8, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021 č. j. 25 Co 219, 289/2019-1090, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021 č. j. 25 Co 219, 289/2019-1098 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 5. 2019 č. j. 108 C 43/2014-751, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.

36 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí co do výroků o nákladech řízení.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se u Okresního soudu v Kladně domáhal po žalované náhrady bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků v jeho vlastnictví bez právního důvodu.

Výše bezdůvodného obohacení byla žalobcem vyčíslena na 546 322 Kč s příslušenstvím.

Žalobě bylo Okresním soudem v Kladně vyhověno.

Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Kladně pak napadeným rozhodnutím vyhověl žalobě co do částky 125 010 Kč s příslušenstvím, ve zbývající částce žalobu zamítl.

O náhradě nákladů rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.

Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 208 088 Kč, proto změnil v tomto směru zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně.

O nákladech řízení rozhodl na základě § 224 odst.

2 a 142 odst.

2 o. s. ř., tj. náhradu nákladů poměrně rozdělil a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 24 %.

O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto na základě výsledků řízení podle § 148 odst.

1 o. s. ř.

Výši nákladů přiznaných státu, které vznikly za řízení před soudem odvolacím, určil soud v samostatném usnesení, které je ústavní stížností také napadáno.

Stěžovatel směřuje ústavní stížnost pouze do výroků o nákladech řízení.

Dovolání proti výrokům ve věci samé nepodal, nicméně nahlédnutím do databáze Infosoud Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze bylo dovolání podáno žalovanou.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Novela provedená zákonem č.

296/2017 Sb., kterou došlo ke změně občanského soudního řádu, znamenala rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Novelu je však třeba vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné tehdy, pokud dovolatel napadne dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení.

Podle § 243e odst.

2 o. s. ř. totiž platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá.

Závislým výrokem je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát.

Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok.

I případné měnící rozhodnutí dovolacího soudu podle § 243d o. s. ř. obsahuje výrok o náhradě nákladů všech stupňů řízení (§ 243c o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř.).

Uvedenému postupu nebrání ani skutečnost, že dovolatel nenapadne dovoláním i výrok o nákladech řízení, byť tak učinit mohl a měl, a nevyčerpal procesní možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

V případech, kdy je na napadeném výroku závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, není dovolací soud vázán rozsahem dovolacího návrhu (§ 242 odst.

2 o. s. ř.).

Pokud je tedy dovoláním napaden výrok ve věci samé, výrok o nákladech řízení bude sdílet osud výroku hlavního a v závislosti na něm se také bude měnit.

Za dané situace Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, neboť by nepřípustně předjímal rozhodování Nejvyššího soudu.

K samotné podstatě věci by se nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení nelze pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení (srov. sp. zn.

II.

ÚS 2075/18 a další).

Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele.

Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (srov. sp. zn.

IV.

ÚS 1112/20 ,

III. ÚS 624/20

). Nadto Ústavní soud vyzdvihuje, že při rozhodování o nákladech řízení je maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 1700/18 ,

III. ÚS 941/19

III. ÚS 1844/19

II. ÚS 3712/19

). Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčen, že k tomu má důvody. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2021 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj