Decision detail

I.ÚS 1883/21 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.1883.21.1
Date: Jul 9, 2021
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1883/21 ze dne 7. 9. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti ROVOLOGISTIK CZ Group, SE, Politických vězňů 912/10, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2021 č. j. 4 Afs 385/2020-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.

11.

2020 č. j.

14 Af 8/2017-60.

Tvrdí, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovatelce vyměřily spotřební daň z minerálních olejů, neboť se jí nepodařilo prokázat, že zajištěná motorová nafta byla řádně zdaněna.

K porušení uvedených práv mělo podle stěžovatelky dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup správních orgánů aprobovaly.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 2.

2017 č. j.

41008-2/2017-900000-302 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí - platební výměr Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 9.

2017 č. j.

131678/2017-510000-31, jímž vyměřil žalobci spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období září 2016 ve výši 99 645 Kč, jelikož stěžovatelce vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst.

3 písm. e) zákona č.

353/2003 Sb., o spotřebních daních.

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek.

Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod.

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny.

Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo Městského soudu v Praze, vedenou výhradně v rovině práva podústavního.

Přestože postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná.

Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo.

Jejich závěr, že stěžovatelkou předložené doklady neprokazují řádné zdanění přepravovaných vybraných výrobků, je řádně odůvodněný a logický.

Ústavní soud při přezkumu jejich aplikace neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám.

Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů.

Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2021 JUDr.

Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu