Decision detail

I.ÚS 1516/21 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.1516.21.1
Date: 27. 7. 2021
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1516/21 ze dne 27. 7. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou, sídlem Žilkova 65, 621 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 8/2021-369 ze dne 21. 4. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl.

10 odst.

2, čl.

32 odst.

4 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl.

8 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výkonu rodičovské odpovědnosti, styku a vyživovacích poměrů ve vztahu k nezletilým dcerám A. a J., jejichž matkou je L.

Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j.

19 Co 8/2021-369 ze dne 21.

2021 (dále také "rozsudek krajského soudu") byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č. j.

40 P 15/2019-330 ze dne 13.

10.

2020, ve znění opravného usnesení ze dne 10.

11.

2020, (dále také "rozsudek soudu prvního stupně"), a to tak, že bylo změněno původní rozhodnutí Okresního soudu v Kladně č. j.

22 Nc 3701//2017-157 ze dne 19.

2017 a došlo ke zvýšení výživného stěžovatele (otce) na nezl.

A. na částku 10 000 Kč a nezl.

J. na částku 8 500 Kč (výrok I napadeného rozsudku krajského soudu).

Dále byl pod výrokem II napadeného rozsudku krajského soudu upraven (zúžen) běžný styk stěžovatele s nezletilými dcerami v kalendářním roce a během prázdnin s tím, že matka je povinna nezletilé dcery předat na začátku styku v místě trvalého bydliště stěžovatele (v P.) a na konci styku je stěžovatel povinen nezletilé dcery předat matce v místě trvalého bydliště matky (v B.).

Výrokem III napadeného rozsudku krajského soudu došlo k potvrzení výroku V rozsudku soudu prvního stupně a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV napadeného rozsudku krajského soudu).

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh soudního řízení a namítá stručně řečeno to, že krajský soud se nezabýval tímto případem individuálně, když byl stěžovateli významně zkrácen rozsah běžného styku s nezletilými dcerami, zejména pak došlo k redukci styku během jarních prázdnin (pouze v každém sudém kalendářním roce), a to pouze z toho důvodu, že to požadovala matka.

Stěžovatel poukazuje na nejednotnou rozhodovací praxi obecných soudů v případech, kdy jeden z rodičů opustí svévolně společné bydliště s dětmi; odkazuje přitom na nález sp. zn.

IV.

ÚS 4156/19 , v němž Ústavní soud vyslovil názor, že v těchto případech by mělo k předávání dětí ke styku docházet zásadně v místě původního bydliště.

Požaduje, aby se Ústavní soud vyjádřil i k otázce střídání prázdnin tak, aby došlo ke sjednocení soudní praxe.

Krajskému soudu dále vytýká to, že ani při rozhodování o razantním zvýšení výživného nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu, ale rozhodl pouze obecně podle doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti pro výživné.

Stěžovatel uzavírá, že napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k zásahu do jeho shora označených ústavně garantovaných práv, aniž by takový zásah byl ospravedlněn silnějším legitimním zájmem, především nejlepším zájmem dětí.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné především předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti.

Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp.

Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.

Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.

Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť předkládá pouze námitky, jimiž vyjadřuje nesouhlas s konkrétními důvody, na nichž krajský soud, který modifikoval rozsah styku a rozhodl o zvýšení výživného pro nezletilé dcery, založil své rozhodnutí.

Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.

V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl.

3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn.

ÚS 2482/13 ze dne 26.

2014 (N 105/73 SbNU 683)].

Takové formy protiústavnosti však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud má naopak za to, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.

Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí nelze - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - označit jako obecné, paušální, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti, a to včetně stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn.

IV.

ÚS 4156/19 .

V kontextu projednávané věci totiž závěry z citovaného nálezu, že negativa realizace styku by měla být proporcionálně a úměrně rozvržena mezi oba rodiče, nachází svůj odraz v rozhodnutí krajského soudu (srov. výrok II in fine), kdy matka je povinna nezletilé dcery předat na začátku styku v místě trvalého bydliště stěžovatele (v P.) a na konci styku je stěžovatel povinen nezletilé dcery předat matce v místě trvalého bydliště matky (v B.).

Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného.

Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž by byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana.

Jak ovšem bylo vysvětleno výše, takový zásah či pochybení v nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu