Decision detail

II.ÚS 2739/20 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.2739.20.1
Date: 30. 11. 2020
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2739/20 ze dne 30. 11. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., právně nezastoupeného, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2020, č. j. 27 Cdo 7/2020-461, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost doručenou Ústavnímu soudu dne 22.

2020 stěžovatel označil jako směřující proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu a žádal jeho zrušení.

Napadeným usnesením zastavil Nejvyšší soud dovolací řízení, neboť stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení pro řízení o dovolání.

Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18.

12.

2019, č. j.

70 Co 255/2019-2770, omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že je schopen samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života a že jeho opatrovníkem byla jmenována obec B.

Vyjádření opatrovníka k ústavní stížnosti přiloženo nebylo.

Vzhledem k množství stěžovatelem podávaných ústavních stížností rozvinul Ústavní soud rozhodovací praxi tak, že si nevyžaduje od opatrovníka stěžovatele vyjádření ke každému jednotlivému podání stěžovatele, ale vychází z jeho setrvalého postoje opakovaně v řízeních o ústavní stížnosti vyjádřeného (srov. např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 808/20 ze dne 4.

2020, bod 4.; či sp. zn.

III.

ÚS 925/20 ze dne 7.

2020), že s jeho podáními souhlasí v rozsahu, v němž tato netrpí žádnými vadami či nedostatky (srov. např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 1755/20 ze dne 30.

2020, bod 4.; sp. zn.

IV.

ÚS 1755/20 ze dne 29.

2020, bod 3; sp. zn.

IV.

ÚS 1209/20 , bod 4.; sp. zn.

IV.

ÚS 1572/20 ze dne 16.

2020, bod 4.; sp. zn.

IV.

ÚS 1491/20 ze dne 16.

2020, bod 4.; sp. zn.

IV.

ÚS 824/20 ze dne 28.

2020, bod 4. a mnohá jiná).

Ústavní soud by tak ústavní stížnost stěžovatele mohl projednat jen tehdy, pokud by jinak splňovala všechny procesní předpoklady kladené na ni zákonem o Ústavním soudu.

Dle § 30 odst.

1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, přičemž dle § 31 odst.

2 zákona o Ústavním soudu musí v plné moci k zastupování podle § 30 odst.

1 zákona o Ústavním soudu být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.

Stěžovatelova ústavní stížnost tuto podmínku nesplňuje.

Dle § 34 odst.

1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 72 odst.

2 zákona o Ústavním soudu se ústavní stížnost podává písemně Ústavnímu soudu.

Musí z ní být patrno, kdo ji činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsána a datována.

Ústavní stížnost má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se stěžovatel dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se stěžovatel domáhá.

Ani tuto podmínku ústavní stížnost nesplňuje, neboť z ní není patrné, z jakých konkrétních důvodů podle stěžovatele měly být napadeným usnesením porušeny jeho základní práva či svobody.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti v obdobných případech zásadně vyzývá stěžovatele a stěžovatelky k odstranění vad v určité k tomu stanovené lhůtě, a teprve nedojde-li ani v ní ke zhojení vad ústavní stížnosti, přikročuje k jejímu odmítnutí pro neodstraněné vady dle § 43 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V případech, v nichž se však dotyčný stěžovatel či dotyčná stěžovatelka obrací na Ústavní soud a setrvale podávají ústavní stížnosti stižené vadami, k jejichž odstranění byli vyzýváni již v předcházejících řízeních o ústavní stížnosti s poučením, že jde o vady, jejichž neodstranění povede k odmítnutí ústavní stížnosti, však Ústavní soud může ústavní stížnost odmítnout pro neodstraněné vady i bez toho, aby stěžovatele či stěžovatelku vyzval k odstranění takové opakovaně se vyskytující vady.

O takovýto případ jde i v nyní posuzované věci.

Stěžovatel byl v četných jiných řízeních o svých ústavních stížnostech opakovaně upozorňován na povinné zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti, včetně samého jejího podání, a protože stěžovatel i nadále přesto podává ústavní stížnosti nezastoupen advokátem či advokátkou, přikročil Ústavní soud již v minulosti k tomu, že jeho ústavní stížnosti trpící touto vadou odmítá bez nutnosti jej předem takto poučit a poskytnout mu lhůtu k odstranění vad (viz z poslední doby např. sp. zn.

III.

ÚS 1469/20 ze dne 16.

2020, sp. zn.

ÚS 1459/20 ze dne 27.

2020, sp. zn.

ÚS 1448/20 ze dne 29.

2020, sp. zn.

ÚS 1433/20 ze dne 26.

2020, sp. zn.

ÚS 1332/20 ze dne 14.

2020, sp. zn.

IV.

ÚS 1227/20 ze dne 6.

2020, aj.).

V nynější věci není dán žádný důvod, pro nějž by Ústavní soud měl postupovat odlišně.

Nedošlo ke změně relevantní právní úpravy řízení před Ústavním soudem ani relevantní rozhodovací praxe, z podání stěžovatele neplyne, že by se tento nyní nacházel v nové, neočekávané či jinak odlišné situaci, jež by jej činila zranitelnějším oproti jeho předchozím řízením před Ústavním soudem, v nichž byly jeho ústavní stížnosti přiměřenou aplikací ustanovení § 43 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuty bez výzvy k odstranění vad v přiměřené lhůtě.

Ústavní soud proto nemohl než dospět k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost se nachází v rozsahu omezení stěžovatelovy svéprávnosti, tedy ve smyslu § 20 odst.

1 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, k jejímu podání stěžovatel není oprávněn bez souhlasu opatrovníka, a jelikož ústavní stížnost trpí vadami, tuto podmínku nesplňuje, neboť jeho opatrovník svůj souhlas dává jen k takovým ústavním stížnostem stěžovatele, které žádnými procesními vadami netrpí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost pro podání osobou zjevně neoprávněnou dle § 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Lze jen nad rámec toho dodat, že i v případě odhlédnutí od omezení stěžovatelovy svéprávnosti by jeho ústavní stížnost musela být rovněž odmítnuta, a to pro neodstraněné vady dle § 43 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2020 Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu