Decision detail

I.ÚS 935/20 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.935.20.1
Date: 22. 4. 2020
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 935/20 ze dne 22. 4. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ivana Mrkvy, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sokolská 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 27 Cdo 1409/2018-179, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2017 č. j. 8 Cmo 150/2017-147 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2017 č. j. 24 Cm 173/2016-99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele o určení, že žalovaní 1) a 2) jsou společnými členy žalovaného Bytového družstva X s právem společného nájmu k družstevnímu bytu specifikovanému v rozhodnutí.

Stěžovatel svou žalobu odůvodnil tím, že se žalovanými jako členy družstva uzavřel dne 19.

2013 dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu s právem nájmu k družstevnímu bytu.

Stěžovatel od této dohody odstoupil, přičemž za hlavní důvod k odstoupení považoval skutečnost, že převodci nebyl uhrazen členský podíl.

Stěžovatel namítal neplatnost předmětné dohody podle § 49a zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, pro omyl, kteří žalovaní úmyslně vyvolali.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst.

1 a 2 o. s. ř., neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Dovolací soud konstatoval, že dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu není relativně neplatná podle § 49a zákona č.

40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.

12.

2013, neboť "žalobci se nepodařilo v řízení prokázat (...), že využil možnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, když se omezil pouze na informace poskytnuté převodci, a žádným způsobem tak nevyužil možnost vyhnout se omylu tohoto druhu", je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně popsal dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci.

Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky.

Stěžovatel dále tvrdí, že soudy výkladem v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu provedly doplnění a vysvětlení neúplných a nepravdivých prohlášení v předmětné dohodě o převodu členských práv a povinností a odepřely stěžovateli od dohody odstoupit, a to přesto, že toto právo bylo v dohodě přímo sjednáno.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ve věci bylo postupováno podle ustanovení § 3028 odst.

3 zákona č.

89/2012 Sb., občanský zákoník, a správně bylo aplikováno ustanovení § 49a zákona č. zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník.

Soudy dospěly k závěru, že mezi stěžovatelem a žalovanými byla platně uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu ve vztahu k předmětnému bytu.

Stěžovatel při jejím uzavření nebyl uveden v omyl a ani zde nebyl shledán důvod pro jeho odstoupení od smlouvy.

Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí, vysvětlily svůj postup a přiléhavě poukázaly na známou judikaturu.

Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou, z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani připomínky stěžovatele k postupu dovolacího soudu.

Připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na jehož projednání není dán právní nárok.

Nejedná se o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy meritorně projednat.

Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.

Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod.

Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.

Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.

Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2020 JUDr.

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu