Decision detail

I.ÚS 447/20 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.447.20.1
Date: Jul 4, 2020
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 447/20 ze dne 7. 4. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. E., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 4, Barrandova 1920/7a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. 4 Tdo 1374/2019-464, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 67 To 69/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2019 sp. zn. 2 T 62/2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst.

1, odst.

4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3, čl.

38 odst.

2 a čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 6 jej svým prvním rozsudkem ze dne 15.

2018 zprostil obžaloby, přičemž tento rozsudek byl na základě odvolání státního zástupce zrušen odvolacím soudem a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

Namítá, že Obvodní soud pro Prahu 6 v zásadě nijak nezměnil svá skutková zjištění, ale pouze změnil názor na prokázání viny stěžovatele a učinil tak způsobem, který nemá oporu v provedeném dokazování ani v konstatovaném skutkovém stavu.

Tento soud podle něj neprovedl ani jiné vyhodnocení důkazů.

Z toho dovozuje, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 je nepřezkoumatelný, a že jde navíc o překvapivé rozhodnutí, když na základě stejného skutkového stavu tento soud došel ke dvěma naprosto rozdílným závěrům ohledně viny stěžovatele.

Podle stěžovatele se odchýlil i od zásady in dubio pro reo.

Ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel brojí proti tomu, že uvádí skutečnosti, které podle něj vyplývají ze spisu, ale nebyly předmětem dokazování v hlavním líčení, čímž nahrazoval roli nalézacího soudu a popíral svou úlohu soudu odvolacího.

Tím měl tento soud porušit jeho právo na zákonného soudce.

Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se odmítl zabývat uvedenými námitkami, když je označil jako marginální, a tudíž nepřezkoumal zákonnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl.

81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 ).

To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy).

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení.

Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích s těmito námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.

Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 vykazuje znaky nepřezkoumatelného a překvapivého rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 6 na č. l.

5-6 rozsudku vysvětlil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a při vytváření skutkových závěrů, z nichž pak dovodil závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku.

Ústavní soud v těchto úvahách neshledává žádné logické excesy či výrazné nedostatky, zvláště když na žádné konkrétní vady tohoto druhu stěžovatel ani nepoukazuje.

Městský soud v Praze na č. l.

4 usnesení vysvětlil, že v rámci svého prvního rozhodnutí v dané věci nevytýkal nalézacímu soudu (ve vztahu k jeho prvnímu rozsudku z 15.

2018) způsob hodnocení důkazů, ale skutečnost, že takové hodnocení důkazů zcela absentovalo, přičemž mu zároveň přikázal doplnit dokazování.

Stěžovateli je sice třeba dát za pravdu v tom, že při novém projednání věci nedošlo k nějakým zásadním změnám skutkového stavu, nicméně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 nelze v žádném případě označit jako překvapivé rozhodnutí.

Nalézací soud totiž splnil uvedený pokyn odvolacího soudu a přistoupil k řádnému zhodnocení provedených důkazů.

Za této situace mu nelze vytýkat, pokud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než ve svém prvním rozhodnutí, zvláště když tyto své závěry dostatečně odůvodnil.

Nalézací soud zároveň nevycházel z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy, tudíž se nemůže jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí nesoucí znaky libovůle (srov. přiměřeně nález sp. zn.

ÚS 299/09 ).

Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli zpochybňovat skutková zjištění trestních soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování jimi provedené, a už vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování.

Ústavní soud posuzuje napadená rozhodnutí referenčním kritériem ústavního pořádku a garantovaných základních práv a svobod, jeho úkolem není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního (srov. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 759/18 ).

Ústavní soud jako neopodstatněnou vyhodnotil i námitku týkající se zásahu Městského soudu v Praze, který podle stěžovatele neplnil roli soudu odvolacího, ale nahrazoval úlohu soudu nalézacího.

Z č. l.

4-6 jeho usnesení je patrné, že vycházel při svých úvahách výhradně z důkazů, které byly provedeny v průběhu hlavního líčení.

Odvolací soud toliko doplnil a precizoval hodnocení těchto důkazů, které již provedl Obvodní soud pro Prahu 6, přičemž upozornil i na některé skutečnosti, které nalézací soud v napadeném rozsudku výslovně nezmínil.

To se týká i zmínky odvolacího soudu o kontaktu stěžovatele se svědkem V.

H., na kterou stěžovatel upozorňuje, neboť tato skutečnost vyplynula z trestního spisu vedeného v jiné trestní věci právě proti V.

H., když důkaz tímto spisem byl proveden již v hlavním líčení.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 3314/12 ,

IV. ÚS 359/17

či

IV. ÚS 3456/17

), takže musí přihlížet i k tomu, jak argumentaci soudu prvního stupně doplnil soud odvolací. Zmíněné doplnění úvah týkajících se hodnocení provedených důkazů a skutkových a právních závěrů, jež z nich vyplývají, je přitom běžnou a žádoucí součástí rozhodovací činnosti odvolacího soudu, která nijak nekoliduje s právem na spravedlivý (řádný) proces či s právem na zákonného soudce. Ústavní soud se nedomnívá, že by v posuzované věci trestní soudy postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo. Vina stěžovatele byla dovozena sérií na sebe navazujících nepřímých důkazů, přičemž obhajoba stěžovatele byla spolehlivě vyvrácena (k tomu srov. zejména č. l. 4-6 usnesení Městského soudu v Praze). V této souvislosti Ústavní soud opět konstatuje, že stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky proti úvahám trestních soudů, z nichž vyplynul závěr o jeho vině ze spáchání stíhaného skutku. Ústavní soud konečně neshledal žádné pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Ten se v napadeném usnesení řádně zabýval námitkami stěžovatele a náležitě se s nimi vypořádal (srov. zejména č. l. 8-10 usnesení). Ze samotné skutečnosti, že se Nejvyšší soud s námitkami stěžovatele neztotožnil, nelze dovozovat, že se jimi nezabýval a nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. dubna 2020 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu