Decision detail

I.ÚS 3616/19 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.3616.19.1
Date: 17. 12. 2019
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3616/19 ze dne 17. 12. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Zikmundové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 608/2019-37 ze dne 12. 9. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce dle čl.

38 odst.

1 Listiny.

Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením č. j.

Ncp 608/2019-37 ze dne 12.

2019 vrchní soud rozhodl o námitce věcné nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ vznesené stěžovatelkou jako žalovanou v řízení o zaplacení 119 628 Kč s příslušenstvím, které je vedeno u posledně uvedeného soudu pod sp. zn.

34 C 147/2019.

Vrchní soud neshledal námitku stěžovatelky důvodnou a výrokem konstatoval, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.

Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení neztotožnila.

V ústavní stížnosti setrvala na názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť jde o spor vyvolaný konkurzem dle ustanovení § 9 odst.

3 písm. t) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.

12.

2007, a ke správnému posouzení podané žaloby bude nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkurzní řízení.

Uvedenou argumentaci stěžovatelka podpořila odkazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j.

Ncp 181/2019-30 ze dne 15.

2019 a č. j.

Ncp 198/2017-234 ze dne 3.

2017, v nichž tento soud dospěl ve skutkově totožných případech k odlišnému závěru, tedy že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů.

Dále poukázala na vyjádření žalobce (správce konkurzní podstaty), který k vznesené námitce sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním".

Stěžovatelka připomenula rovněž nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 258/03 , z něhož dovozovala své postavení konkurzního věřitele.

Tyto své teze stěžovatelka pak v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podstata stížnostního návrhu směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru.

Stěžovatelka se přitom dovolává rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež ale nejsou předmětem nyní projednávané věci, byť i věcnou příslušnost posuzují odlišně.

Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům; k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 626/19 ze dne 29.

10.

2019, bod 11, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nikoli Ústavní soud.

Z hlediska ústavnosti je podstatné, že Vrchní soud v Praze srozumitelně a logicky vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů, přičemž žádný exces v nich Ústavní soud neshledal.

Dlužno dodat, že ve stejném duchu Ústavní soud již rozhodl ve skutkově a právně shodných věcech (viz např. usnesení sp. zn.

ÚS 3269/19 ze dne 14.

11.

2019, sp. zn.

II.

ÚS 3595/19 ze dne 14.

11.

2019, sp. zn.

IV.

ÚS 3590/19 ze dne 20.

11.

2019, sp. zn.

II.

ÚS 3600/19 ze dne 22.

11.

2019, sp. zn.

III.

ÚS 3602/19 ze dne 26.

11.

2019 a další).

Jelikož právnímu zástupci stěžovatelky jsou tato rozhodnutí Ústavního soudu známa, tak na tomto místě postačí na ně v podrobnostech zcela odkázat.

Ve světle řečeného pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Požadavku stěžovatelky na přednostní projednání věci přitom vyhověl via facti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu