Decision detail

I.ÚS 3513/18 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.3513.18.1
Date: Jun 2, 2019
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3513/18 ze dne 6. 2. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti nezl. J. R., zastoupeného zákonnou zástupkyní M. R., právně zastoupeného Mgr. Janou Hansalanderovou, advokátkou se sídlem Husovo nám. 22, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 32 Co 225/2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 25. 10. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Praze. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Okresní soud v Rakovníku rozhodl předběžným opatřením ze dne 28. 5. 2018, č. j. 0 P 75/2018-140, tak, že se nezletilý stěžovatel dočasně předává do péče navrhovatele S. R. (dědeček nezletilého). K odvolání otce nezletilého a M. R. (babičky nezletilého, jíž byl svěřen do výchovy rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 5. 4. 2018, č. j. 7 CoP/40/2017-490, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2018), Krajský soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh zamítá. Stěžovatel v ústavní stížnosti se závěry krajského soudu nesouhlasí, mimo jiné i proto, že shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Nitře nebyl doručen stěžovateli a z toho důvodu nemohl nabýt právní moci. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 12, čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů.

Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl.

83 a čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen Ústava")], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců.

Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena.

Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností.

Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor odvolacího soudu stran důvodnosti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl.

2 odst.

2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl.

38 odst.

1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl.

1 Ústavy ČR a čl.

2 odst.

2, odst.

3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn.

II.

ÚS 221/98 ze dne 10.

11.

1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn.

ÚS 2486/13 ze dne 1.

10.

2014 (N 184/75 SbNU 39)].

Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 909/14 ze dne 27.

2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 3363/10 ze dne 13.

2011 (N 131/62 SbNU 59)].

Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že Krajský soud v Praze se případem řádně zabýval, když vyšel z pravomocného a vykonatelného usnesení slovenského soudu, které však matka stěžovatele zjevně nerespektuje.

Navíc, podle zjištění odvolacího soudu není schopna sama zajistit řádnou péči o nezletilého.

Závěr krajského soudu o tom, že se nejedná o naléhavý případ odůvodňující nařízení předběžného opatření, neboť věc byla již vyřešena slovenským soudem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

Z ústavně právního hlediska tak není odvolacímu soudu čeho vytknout.

S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu