Decision detail

I.ÚS 1731/18 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.1731.18.1
Date: 13. 8. 2019
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1731/18 ze dne 13. 8. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti TIME : SERVICE, a. s., se sídlem Osadní 869/32, Praha 7, IČ: 63999820, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 46 Cm 18/2013-104 ze dne 12. 3. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 168/2016-168 ze dne 21. 2. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3934/2017-207 ze dne 27. 2. 2018 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Tvrdila, že jimi byl porušen čl.

1 odst.

1, čl.

2 odst.

3 a 4, čl.

4, čl.

81, čl.

82 odst.

1, čl.

90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl.

1, čl.

2 odst.

2 a 3, čl.

26 odst.

1, čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované společnosti euroAWK, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím.

Svůj nárok opírala o skutečnost, že dne 10.

2002 uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu označenou jako "komisionářská smlouva", na jejímž základě vzniklo vedlejší účastnici právo výlučného užívání tzv. city-light vitrín ve vlastnictví stěžovatelky a povinnost vedlejší účastnice hradit za toto užívání smluvní odměnu v podobě tzv. garantovaného zisku.

Za měsíc únor 2009 vedlejší účastnice svou povinnost přitom nesplnila a dlužná částka se tak stala předmětem dané žaloby.

Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j.

46 Cm 18/2013-104 ze dne 12.

2015 stěžovatelčin žalobní návrh zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Nalézací soud shledal, že k uzavření komisionářské smlouvy mezi účastnicemi řízení nedošlo, neboť za vedlejší účastnici smlouvu podepsal jednatel Ing.

Hanika, jenž v dané době dle společenské smlouvy i zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku neměl samostatné jednatelské oprávnění, ale jménem společnosti mohl jednat pouze společně s druhým jednatelem Aladarem Krutim.

Ing.

Hanika sice byl oním druhým jednatelem, nacházejícím se dlouhodobě v zahraničí a oprávněným jednat za společnost samostatně, zmocněn k jednání za společnost ve stejném rozsahu jako samostatně jednající jednatel, avšak městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

29 Odo 1082/2005 ze dne 24.

2007 toto zmocnění považoval za neplatné.

Nalézací soud se stěžovatelkou uplatněným nárokem zabýval rovněž z hlediska možného vzniku bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice.

V tomto směru nicméně konstatoval, že stěžovatelka, navzdory poučení, které se jí dostalo, neunesla břemeno tvrzení.

Rozhodnutí městského soudu následně na podkladě odvolání stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Praze, a to svým rozsudkem č. j.

6 Cmo 168/2016-168 ze dne 21.

2017.

Odvolací soud se jednak ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně stran neplatnosti smlouvy i otázky bezdůvodného obohacení.

Pokud jde o argumentaci stěžovatelky, že neplatnost smlouvy způsobila vedlejší účastnice a je tak povinna jí dle ustanovení § 268 zákona č.

513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.

12.

2013, nahradit škodu, měl odvolací soud za to, že žalobní tvrzení neobsahovala skutečnosti, z nichž by bylo možné vyvodit nárok na náhradu škody.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dále dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j.

32 Cdo 3934/2017-207 ze dne 27.

2018 odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila.

V ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy nevyvinuly absolutně žádnou snahu vypořádat se s její argumentací o tom, že smlouva byla platně uzavřena.

Vzhledem k tomu, že soudy přebíraly formalisticky právní posouzení případu z jiných rozhodnutí, došlo podle jejího názoru k porušení jejího práva na zákonného soudce.

Dále dle stěžovatelky obecné soudy jednaly v rozporu se závěry plynoucími z nálezu sp. zn.

ÚS 190/15 ze dne 13.

2016, jestliže dovodily zákaz soukromého jednání, tedy zasáhly do principu autonomie vůle, bez toho, aby jej náležitě odůvodnily, a bez poměřování hodnot, které má zákon chránit.

K samotné otázce platnosti smlouvy stěžovatelka pak konstatovala, že v době uzavírání smlouvy neexistoval žádný zákon, který by uvedený způsob jednání jednatelů vedlejší účastnice zakazoval, a proto měla v dané věci převážit autonomie vůle smluvních stran.

Krom toho dle stěžovatelky obecné soudy v předmětném případě nesprávně uplatnily rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

29 Odo 1082/2005.

Tento řešil odlišnou situaci, kdy udělením plné moci byly obcházeny stanovy společnosti, které měly zabezpečovat vzájemnou kontrolu členů představenstva a rozdělení odpovědnosti.

V nyní projednávané věci byl však druhý jednatel dle společenské smlouvy oprávněn jednat za vedlejší účastnici samostatně a nic mu tedy nebránilo, aby v době své nepřítomnosti v České republice svěřil část své agendy na starost jiné osobě.

Stěžovatelka konečně měla za to, že bylo namístě aplikovat úvodní ustanovení zákona č.

89/2012 Sb., občanský zákoník, upravující základní zásady soukromého práva.

V této souvislosti podotkla, že vedlejší účastnice nejednala poctivě, těží ze svého nepoctivého jednání, a přesto dosud požívá právní ochrany, což je v rozporu s principy spravedlnosti.

Alternativně, pro případ posouzení smlouvy jako neplatné, stěžovatelka dále vyslovila přesvědčení, že měla nárok na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v majetkovém prospěchu vedlejší účastnice z užívacího práva k reklamním plochám, které jí byly stěžovatelkou přenechány.

Obecné soudy se těmito argumenty, stejně jako tvrzeními stěžovatelky ohledně splnění předpokladů pro přiznání nároku z titulu náhrady škody dle ustanovení § 268 obchodního zákoníku, řádně nezabývaly.

Svým postupem, kdy dle mínění stěžovatelky svévolně konstatovaly neplatnost smlouvy a odmítly jakoukoliv kompenzaci za užívání jejích reklamních ploch vedlejší účastnicí, obecné soudy v konečném důsledku výraznou mírou zasáhly rovněž do jejího podnikání, resp. porušily její základní právo podnikat.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15.

2019 stěžovatelka uvedla, že si je vědoma, že Ústavní soud usneseními sp. zn.

ÚS 2928/14 ze dne 26.

2015 a sp. zn.

III.

ÚS 1231/17 ze dne 13.

2017, její ústavní stížnosti, které vycházely z obdobného skutkového základu jako nyní projednávaná věc, odmítl.

Stěžovatelka nicméně upozornila, že současná stížnost přináší novum v podobě výpovědi Ing.

Haniky, bývalého jednatele vedlejší účastnice, kterou učinil v jiném řízení.

Jmenovaný uvedl, že běžně podepisoval i důležité smlouvy sám, neboť k tomu dostal pokyn od majitelů z Německa, přestože právníci upozorňovali, že to není zcela v pořádku.

Dle stěžovatelky je tímto výrazně podpořena její argumentace, že vedlejší účastnice jednala nepoctivě, když vědomě navodila stav neplatnosti smlouvy a v momentě, kdy jí to bylo ku prospěchu, neplatnost účelově namítla.

Stěžovatelka opětovně zdůraznila, že vztah mezi stranami, byť nesprávně formalizovaný, dlouhodobě fungoval a obě strany plnily, jak bylo ujednáno, a že obecné soudy pochybily, když za těchto okolností upřednostnily výklad směřující k neplatnosti smlouvy před výkladem opačným.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.

Jak již bylo konstatováno v doplnění ústavní stížnosti, Ústavní soud v minulosti o obdobných návrzích stěžovatelky (skutkově se lišily v zásadě pouze měsícem, za nějž byla odměna za užití reklamních ploch požadována) rozhodl usneseními sp. zn.

ÚS 2928/14 ze dne 26.

2015 a sp. zn.

III.

ÚS 1231/17 ze dne 13.

2017 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V obou případech dospěl Ústavní soud k závěru, že se obecné soudy uplatněnými námitkami řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby ústavně konformním způsobem zdůvodnily.

Ústavní soud podotkl, že za daných okolností mu, s ohledem na výše vyložené limity přezkumné kompetence, nepříslušelo úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

Ústavní soud ani v nyní projednávané věci nespatřuje důvod se od dříve vyslovených závěrů odchýlit, a proto na ně pro stručnost v dalším odkazuje.

Svědecká výpověď Ing.

Haniky, na níž stěžovatelka upozorňovala, není dle názoru Ústavního soudu skutečností, která by byla sama o sobě způsobilá závěry obecných soudů vyvrátit či alespoň zásadním způsobem zpochybnit.

Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud postupoval dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu