Decision detail

IV.ÚS 3641/17 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.3641.17.1
Date: 27. 6. 2018
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3641/17 ze dne 27. 6. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Hotel Paulíny, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Horáčkova 1096/2, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, č. j. 26 Cdo 1015/2017-403, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Městské části Praha 4 jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka (právní nástupkyně Dr.

Viliama Paulíny) se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala proti Městské části Praha 4 (dále jen "vedlejší účastnice") jakožto dřívější pronajímatelce zaplacení částky 8 636 580 Kč s příslušenstvím jako protihodnotu toho, o co se v důsledku odsouhlasených a uskutečněných změn zvýšila hodnota předmětu nájmu - nemovitosti č. p.

X1, pozemků parc. č.

X2 a X3 a části pozemku parc. č.

X4, vše v kat. území Krč (dále jen "předmět nájmu").

Obvodní soud rozsudkem ze dne 19.

10.

2015, č. j.

38 C 58/2013-256, zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že stěžovatelce při ukončení nájmu nevznikl nárok na zaplacení toho, o co se v důsledku změn zvýšila hodnota předmětu nájmu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.

10.

2016, č. j.

21 Co 247/2016-355, potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný a rozhodl o nákladech řízení; dospěl k závěru, že dodatek č.

5 smlouvy o nájmu, na základě kterého se měla stát stěžovatelka namísto Dr.

Viliama Paulíny nájemnicí předmětu nájmu, je neplatný, a tudíž není stěžovatelka aktivně legitimovaná k podání žaloby.

Stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud usnesením ze dne 1.

2017, č. j.

26 Cdo 1015/2017-403.

Podle dovolacího soudu stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.

1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 241b odst.

3 o. s. ř.

Namítané vady řízení nezakládají přípustnost dovolání, stěžovatelka v dovolání uplatnila (zakázané) skutkové novoty a brojila proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů.

Některé námitky uplatnila stěžovatelka poprvé až v dovolání, a proto se s nimi logicky nemohl odvolací soud vypořádat.

Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 22.

11.

2017 a navrhuje jeho zrušení.

Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Zejména namítá, že v dovolání stěžovatelka uplatnila řádný dovolací důvod, a proto nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu o existenci vady podaného dovolání, pro kterou nelze v řízení pokračovat.

Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na "ryzí námitku směřující k právnímu posouzení věci, zejména v otázce platnosti dodatku č.

5 ze dne 22.

2007 ke Smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 5.

1992." A dále stěžovatelka cituje příslušnou část dovolání týkající se uvedené námitky.

Závěr Nejvyššího soudu lze pro výše uvedené považovat za exces, v jehož důsledku bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu.

Nejvyšší soud se vyjádřil k ústavní stížnosti toliko odkazem na odůvodnění napadeného usnesení a vedlejší účastnice se nevyjádřila.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona.

Ústavní soud si vyžádal spis k posuzované věci a po jeho prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle čl.

83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelka v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst.

1 a 3 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí.

Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a jistě není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance, jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda existují předpoklady přípustnosti dovolání a zda je ve věci dán způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení.

Je povinností stěžovatelky, aby v dovolání uvedla jeho nezbytné náležitosti - mj. výslovně označila část právního posouzení v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a k tomu snesla odpovídající argumentaci, v čem nesprávnost spatřuje.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na část dovolání, v níž namítala nesprávné právní posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud ignoroval existenci tzv. doložky o splnění podmínek podle § 43 odst.

1 zákona č.

131/2000 Sb. a ve které rovněž namítala procesní vady odvolacího řízení, jejichž důsledkem jsou chybná skutková zjištění.

K tomu lze pro stručnost uvést, že k námitce vady řízení lze v dovolacím řízení přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání.

Námitku týkající se existence doložky o splnění podmínek uplatnila stěžovatelka až v dovolání, byť byla odvolacím soudem poučena o možném jiném právním názoru, a mohla tedy uvést argumentaci již před odvolacím soudem.

Jde tedy z hlediska dovolacího řízení o námitku opožděnou, navíc skutkovou, a tedy nepřípustnou, jak přesvědčivě vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí.

Postupem Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle § 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu