Decision detail

IV.ÚS 1044/18 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.1044.18.1
Date: 28. 3. 2018
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1044/18 ze dne 28. 3. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti O. D., zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 22 Co 184/2017-500, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků 1) nezletilého A. D., 2) N. D., takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - východ zamítl rozsudkem ze dne 18.

2017, č. j.

30 P 327/2015-403, návrhy stěžovatele (otce) i vedlejší účastnice 2) (matky) na změnu péče o nezletilého syna a styku s ním (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tím, že nezletilý byl dříve svěřen na základě soudem schválené dohody rodičů (rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 23.

2015, č. j.

30 Nc 2808/2014-64) do jejich střídavé péče.

Návrhy rodičů na svěření nezletilého do výlučné péče jednoho z nich byly motivovány jejich vzájemným konfliktem a neshodami - ty však nebyly novým jevem představujícím změnu poměrů podle § 909 obč. zák., jelikož tento stav trvá již od narození nezletilého; špatné vztahy mezi rodiči tak neodůvodňují změnu péče a styku.

Soud prvního stupně uvedl, že nezletilý je na péči obou rodičů zvyklý, dobře prospívá a jeho svěření do péče jednoho z rodičů by nevedlo ke zklidnění konfliktu, navíc by nebylo ani v nejlepším zájmu dítěte.

V poměrech nezletilého a rodičů nebyla zjištěna žádná jiná skutečnost, která by odůvodnila změnu rozhodnutí o výživném.

Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 28.

11.

2017, č. j.

22 Co 184/2017-500, co do zamítavého výroku o péči a styku potvrdil (zrušil jen nákladové výroky); dospěl k závěru, že v poměrech nezletilého nenastala taková zásadní změna, která by vyžadovala novou úpravu péče, styku a výživného.

Sami rodiče uzavřeli v průběhu odvolacího řízení dohodu, která však nebyla soudem schválena, jelikož zachovávala současný faktický stav v péči o dítě až do 1.

2019 a byla tedy v tomto směru nadbytečná.

Proti rozsudku odvolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jeho zrušení a namítá porušení svých ústavních práv - zejména práva rodiče na péči o dítě podle čl.

32 odst.

4 a práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl.

95 odst.

1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel rovněž namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte podle čl.

3 odst.

1 Úmluvy o právech dítěte.

Porušení ústavních práv spatřuje stěžovatel především v tom, že odvolací soud neschválil předloženou dohodou rodičů o péči, a namísto toho autoritativně zachoval současný stav v péči o nezletilého.

Stěžovatel tvrdí, že dohoda předpokládala v budoucnu změnu poměrů - nástup nezletilého do základní školy, a na tuto situaci podle něj pamatovala; dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda jsou splněny předpoklady pro změnu výše výživného matky.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stížnost není nepřípustná podle § 75 odst.

1 ve spojení s § 43 odst.

1 písm. e) - je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) téhož zákona.

Úkolem Ústavního soudu je podle čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") výhradně ochrana ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny.

Nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody - takové pochybení však v daném případě nezjistil (srovnej nález ze dne ze dne 1.

1994, sp. zn.

III.

ÚS 23/93 ).

Stěžovatel odvolacímu soudu v podstatě vytýká jen to, že neschválil rodiči uzavřenou dohodu ohledně péče o nezletilého a úpravy styku.

Obecný soud však nemá povinnost dohodu o úpravě poměrů k nezletilému schválit, jestliže neodpovídá jeho zájmu, přitom v souzené věci nenastala v poměrech rodičů ani dítěte žádná skutečnost, která by změnu vyžadovala a která by odůvodňovala změnu úpravy péče.

Je zjevné, že rodiče mají mezi sebou konflikt, jenž byl jediným důvodem, proč o změnu péče oba začali usilovat a podali návrh na její novou úpravu - svěření nezletilého do výlučné péče jednoho z nich.

Za takové situace nelze spatřovat v postupu odvolacího soudu porušení žádného ústavně chráněného práva, upřednostnil-li zájem nezletilého na péči v režimu, na který je zvyklý a v němž dobře prospívá.

Jestliže odvolací soud nechválil dohodu rodičů, která podle stěžovatele pamatovala i na dobu, kdy nezletilý nastoupí do základní školy, stále platí, že rodiče mají v budoucnu, až potřeba nové úpravy péče nastane, možnost se opět s ohledem na aktuální poměry dohodnout a dohodu předložit soudu ke schválení.

Soud dohodu schválit může, ale nemusí, což je případ souzené věci.

Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel se v podstatě domáhá střídavé péče na základě schválené dohody rodičů, namísto jejího autoritativního nařízení obecným soudem - brojí tak fakticky jen proti formě a nikoliv obsahu rozhodnutí, neboť na střídavé péči se rodiče dohodli, stejně jako její trvání potvrdil obecný soud.

Odvolací soud rozhodl - byť nepřímo - také o výživném matky, neboť výslovně uvedl, že: "nedošlo k takové podstatné změně poměrů nezletilého, která by odůvodňovala změnu dosavadní úpravy práv a povinností ve vztahu k nezletilému." Z toho podle Ústavního soudu vyplývá, že bylo rozhodnuto rovněž o výživném, neboť vyživovací povinnost matky je jednou z uvedených povinností rodiče k nezletilému dítěti, ohledně které nenastala změna poměrů, a byla tak zachována stávající úprava.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu