Decision detail

III.ÚS 2368/17 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:3.US.2368.17.1
Date: Jul 12, 2018
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2368/17 ze dne 7. 12. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem sídlem U Smaltovny 1115/32, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 30 Cdo 4732/2016-270, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, č. j. 3 Co 135/2013-248, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 100.000,- Kč, a to z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu u příslušníků Policie České republiky, jenž spočíval v odebrání vzorku DNA, a to výtěrem z dutiny ústní.

K tomuto úkonu došlo dne 13.

2007, v době, kdy žalobce vykonával trest odnětí svobody.

Stěžovatel se ve své žalobě současně domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi odstranit následky zásahu do práva stěžovatele na ochranu osobnosti a zničit biologický vzorek stěžovatele uložený do Národní databáze DNA.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1.

2011, č. j.

4 C 535/2009-54, stěžovatelovu žalobu o 100.000,- Kč výrokem I. zamítl, neboť se nejednalo o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst.

1 zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č.

82/1998 Sb.), a tento uplatněný nárok byl navíc podle § 32 odst.

3 téhož zákona promlčen.

V části, v níž se stěžovatel domáhal odstranění následků zásahu, Obvodní soud pro Prahu 7 řízení zastavil a věc v tomto rozsahu výrokem II. postoupil Policii České republiky.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.

12.

2011, sp. zn.

72 Co 513/2011, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v zamítavém výroku I. potvrdil a ve výroku II. o zastavení řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze, neboť žaloba v části, kterou se stěžovatel domáhal odstranění vzorku DNA, je žalobou na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku.

Následným rozsudkem ze dne 3.

2013, sp. zn.

31 C 70/2012, uložil městský soud jako soud prvního stupně vedlejšímu účastníkovi povinnost zlikvidovat srovnávací vzorek DNA stěžovatele a odstranit profil DNA stěžovatele z Národní databáze DNA (dále jen "rozsudek městského soudu").

K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12.

2016, sp. zn.

3 Co 135/2013, resp. jeho výrokem I., rozsudek městského soudu zrušil a výrokem II. rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné jako soudy prvního stupně okresní soudy a věc se proto postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7.

Vrchní soud v Praze v odůvodnění citovaného usnesení konstatoval, že v části týkající se nezákonného odběru DNA osobám ve výkonu trestu se jedná o otázku, zda vznikla nemajetková újma při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, která měla být následně posuzována v mezích zákona č.

82/1998 Sb. (lex specialis), a nikoliv podle občanského zákoníku, jenž je ke zmíněnému zákonem obecným (lex generalis), jak tomu bylo v posuzované věci.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 5.

2017, č. j.

30 Cdo 4732/2016-270, jako nepřípustné odmítl.

K dovolací argumentaci stěžovatele - že jeho žaloba v části, ve které se domáhal nepokračování v nesprávném zásahu, tedy uchovávání vzorku a profilu DNA, měla být posuzována podle občanského zákoníku, neboť zákon č.

82/1998 Sb. tuto možnost neupravuje - Nejvyšší soud konstatoval, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je v tomto směru v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a odkázal přitom na rozsudek ze dne 24.

2013, sp. zn.

30 Cdo 3279/2012.

Pokud jde o přípustnost dovolání stěžovatele proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze, nevymezil stěžovatel podle Nejvyššího soudu žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 občanského soudního řádu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že její podstatou je skutečnost, že Vrchní soud v Praze a následně ani Nejvyšší soud nepochopily plně předmět sporu.

Od počátku stěžovatel uplatňoval dva nároky, jednak nárok na náhradu nemateriální újmy způsobené nelegálním odběrem DNA stěžovateli, a dále také nárok na likvidaci stěžovatelova biologického vzorku DNA, který je dodnes nelegálně zpracováván ze strany Policie České republiky.

Právě o posledně uvedeném nároku je vedeno posuzované řízení.

Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud dovozují, že tento nárok má být posuzován podle zákona č.

82/1998 Sb., stejně jako nárok na náhradu nemajetkové újmy.

Stěžovatel v této souvislosti namítá, že zákon 82/1998 Sb., neobsahuje právní úpravu, která by umožnila uložit státnímu orgánu, který porušuje zákon, povinnost tohoto zásahu do osobnostních práv zanechat.

Tím, že by v daném případě nebylo možno aplikovat ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti, bylo by tím fakticky znemožněno, aby bylo možné se soukromoprávní cestou domáhat ukončení neoprávněného zpracování osobních údajů jako zásahu ze strany státních orgánů.

V uvedeném stěžovatel spatřuje porušení čl.

10 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 Listiny.

Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel v postupu Vrchního soudu v Praze, který o odvolání stěžovatele sám nerozhodl a věc naopak po 7 letech od podání žaloby v rozporu s § 104a občanského soudního řádu postoupil zpět na začátek k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 7.

Příslušným soudem k projednání nároků souvisejících s právem na ochranu osobnosti v prvním stupni je přitom Městský soud v Praze.

Uvedeným podle stěžovatele současně došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného čl.

38 odst.

2 Listiny.

II.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst.

1 a 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Za tímto účelem si Ústavní soud zapůjčil spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

10 A 63/2018, ze kterého zjistil následující skutečnosti.

Poté, co byla na základě napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7, rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 13.

2018, sp. zn.

4 C 535/2009 tak, že k projednání a rozhodnutí o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zlikvidovat srovnávací vzorek DNA stěžovatele a odstranit profil jeho DNA z Národní databáze DNA, není věcně příslušný a věc proto postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu správnímu.

Obvodní soud při tomto závěru vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.

2013, sp. zn.

30 Cdo 3279/2012, tedy ze stejného rozsudku, na který v napadeném usnesení odkázal i Nejvyšší soud v části, ve které naopak konstatoval, že závěr vrchního soudu o věcné příslušnosti okresního soudu (tedy nikoliv správního soudu) je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Městský soud v Praze jako soud správní, kterému byla věc postoupena, následně v odůvodnění usnesení ze dne 31.

2018, sp. zn.

10 A 63/2018, kterým stěžovatele vyzval k opravě vad jeho žaloby a v tomto smyslu jej rovněž poučil, předeslal, že s posouzením Obvodního soudu pro Prahu 7 se ztotožňuje a má za to, že ochrany proti odebrání i uchovávání vzorku DNA ze strany Policie České republiky se lze domáhat pouze žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu podle § 82 soudního řádu správního.

Městský soud v Praze dosud o žalobě stěžovatele nerozhodl.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst.

2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".

Opakovaně jako nepřípustnou proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30.

2006, sp. zn.

IV.

ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4.

2011, sp. zn.

IV.

ÚS 3256/10 , ze dne 16.

2011, sp. zn.

III.

ÚS 256/11 , či ze dne 23.

2013, sp. zn.

III.

ÚS 1492/13 , všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

Jak patrno z výše uvedeného, napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla věc ve výše specifikované části postoupena k rozhodnutí správnímu soudu.

Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před správním soudem, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu.

S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Nad rámec uvedeného, poukazuje-li stěžovatel na nepřiměřenou délku dosud neskončeného řízení, Ústavní soud připomíná, že po nabytí účinnosti zákona č.

192/2003 Sb., kterým se mění zákon o soudech a soudcích, striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení § 174a posledně citovaného zákona [srov. nález ze dne 7.

2007 sp. zn.

IV.

ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].

Nadto procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č.

160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č.

82/1998 Sb., žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení § 31a.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2018 Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu