Decision detail

I.ÚS 3297/18 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.3297.18.1
Date: 14. 11. 2018
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3297/18 ze dne 14. 11. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Brunera, zastoupeného Mgr. Filipem Stárkem, advokátem se sídlem Beethovenova 16, Chomutov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 81/2017-33 ze dne 31. 7. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Z přiložených podkladů vyplývá, že rozhodnutím č. j.

3192/DS/2015 ze dne 4.

2015 Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "krajský úřad") zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Lovosice, odboru dopravy a silničního hospodářství č. j.

ODSH-4288/2014-ZM ze dne 27.

2015, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst.

1 písm. f) bodu 4 a ustanovení § 125c odst.

1 písm. k) zákona č.

361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 600 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

Uvedených přestupků se, stručně řečeno, měl dopustit tím, že jednak dne 18.

10.

2014 na silnici č.

I/15 v obci Podsedice při řízení osobního vozidla porušil v rozporu s ustanovením § 18 odst.

4 zákona o silničním provozu maximální povolenou rychlost v obci 50 km/h, když ji překročil o 17 km/h, a dále tím, že k uvedené jízdě užil v rozporu s ustanovením § 5 odst.

1 písm. a) zákona o silničním provozu vozidlo, které nemělo platnou technickou kontrolu.

Proti rozhodnutí krajského úřadu brojil stěžovatel žalobou, jež Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j.

75 A 25/2015-43 ze dne 27.

2017 jako nedůvodnou zamítl.

Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatele, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j.

3 As 81/2017-33 ze dne 31.

2018 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.

Kasační soud se ztotožnil s tvrzením krajského soudu, že v projednávané věci je podstatné, že stěžovatel projel místem, kde byla umístěna dopravní značka "Obec", označující začátek obce Podsedice (o čemž mezi stranami není sporu), a tudíž měl povinnost se touto dopravní značkou řídit (tj. přizpůsobit rychlost své jízdy nejvyšší dovolené rychlosti v obci, která je stanovena na 50 km/h).

Skutečnost, zda byla značka umístěna v zastavěném území obce či nikoli přitom nehraje roli, neboť se jedná o opatření obecné povahy, kterému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu náleží presumpce správnosti.

Pokud by chtěl stěžovatel napadat zákonnost umístění předmětné dopravní značky, může tak činit pouze v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. zákona č.

150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel s rozhodnutím kasačního soudu nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti.

Uváděl, že neměl vůbec možnost se s předmětným opatřením obecné povahy seznámit a již vůbec nebylo při běžném provozu po komunikaci zřejmé, podle jakého postupu je značka umístěna.

V rozměru běžného života nelze ani hloubkovým zkoumáním značky seznat, zda má značka jednou statut značky pro "obec" a jednou statut značky "50 km/hod".

Podle stěžovatele kasační soud nenabídl žádnou právně relevantní oporu pro tvrzení, že stejně vyhlížející značka má mít dvojí chápání a že je povinností řidiče toto chápání odhalit.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Je na místě připomenout, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky revidovat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti "podústavního" práva.

Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, dosahující svojí intenzitou roviny ústavněprávní.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud tudíž nepovažuje za potřebné, ba ani vhodné, se podrobně zabývat stěžovatelem vznesenými námitkami, neboť je zjevné, že se jedná o úvahy ryze formalistické.

Ústavní soud neshledal důvod, pro který by závěry Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou také logicky a srozumitelně odůvodněny.

Souhrnně vyjádřeno, napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu není z ústavně právního hlediska co vytknout.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu