Decision detail

I.ÚS 2784/18 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.2784.18.1
Date: Apr 9, 2018
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2784/18 ze dne 4. 9. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem Lazaretní 4298/11a, Brno, proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPB-1694-17/TČ-2018-060281-KRS ze dne 13. 2. 2018, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 3 ZN 1122/2018-13 ze dne 3. 4. 2018 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 KZN 1037/2018-12 ze dne 19. 6. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl.

10 Ústavy České republiky.

Z připojeného listinného materiálu vyplývá, že napadeným usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality č. j.

KRPB-1694-17/TČ-2018-060281-KRS ze dne 13.

2018 byla odložena trestní věc - podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst.

1 písm. a), c) zákona č.

40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl, stručně řečeno, dopustit pracovník Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj (dále jen "OIP") tím, že v rozporu se zákonem nezahájil proti konkrétně označeným cizincům vietnamské národnosti řízení o přestupku vykonávání nelegální práce, a to za situace, kdy byl stěžovatel týmž orgánem pro umožnění nelegální práce daným osobám ve dvou správních řízeních sankcionován.

Proti rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, jež však státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně usnesením č. j.

3 ZN 1122/2018-13 ze dne 3.

2018 zamítl jako nedůvodnou.

Následně státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně při dohledu nad činností Městského státního zastupitelství v Brně nezjistil pochybení, o čemž stěžovatele vyrozuměl přípisem č. j.

1 KZN 1037/2018-12 ze dne 19.

2018.

Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil.

V ústavní stížnosti setrval na stanovisku ohledně nezákonnosti jednání úředníků OIP a jejich rozhodovací libovůle, jež ho měly hrubě poškodit.

V návaznosti na to stěžovatel policejnímu orgánu vytkl, že ve věci jeho trestního podání provedl toliko povrchní a formální šetření.

Nedostatečným shledával rovněž výkon dozorové, resp. dohledové činnosti ze strany obou státních zastupitelství.

Dle stěžovatele postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo naplněno jeho právo na účinné vyšetřování.

Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se k problematice stížnostních návrhů, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil.

Opakovaně přitom akcentoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 17/10 ze dne 28.

2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61].

Právo trestat pachatele přísluší státu, nikoliv jednotlivci.

Procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby; je proto na uvážení těchto orgánů, zda zahájí jakékoliv trestní řízení, případně zda v něm budou pokračovat.

Na druhou stranu Ústavní soud připustil, že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva a v takovém případě má osoba poškozená trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení.

Zároveň ovšem zdůraznil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu.

V tomto ohledu je nejbedlivěji chráněno právo zaručené čl.

6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy právo na život [nález sp. zn.

ÚS 1565/14 ze dne 2.

2015 (N 51/76 SbNU 691)], dále zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručený čl.

3 Úmluvy, resp. čl.

7 odst.

2 Listiny [nález sp. zn.

ÚS 860/15 ze dne 27.

10.

2015 (N 191/79 SbNU 161); nález sp. zn.

ÚS 1042/15 ze dne 24.

2016] a zákaz nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl.

4 a 5 Úmluvy, resp. čl.

8 Listiny (nález sp. zn.

II.

ÚS 3436/14 ze dne 19.

2016, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a zcela výjimečně také čl.

8 Úmluvy, zakotvující právo na respektování rodinného a soukromého života.

V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu § 14 odst.

2 trestního zákoníku), by přezkum Ústavního soudu přicházel do úvahy jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného, který by navíc bez přispění orgánů činných v trestním řízení jinak nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 3196/12 ze dne 12.

2014 (N 152/74 SbNU 301) a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva].

V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po prozkoumání přiloženého listinného materiálu nezjistil, že by vyšetřování inkriminované trestné činnosti, kvalifikované jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst.

1 písm. a), c) trestního zákoníku, trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, pro něž by byla na místě jeho kasační intervence.

Policejní orgán i státní zastupitelství postupovaly zcela v rámci svých zákonem svěřených kompetencí.

Dostatečně a srozumitelně odůvodnily rovněž vydaná rozhodnutí, v nichž popsaly, jaké okolnosti věci vedly k jejímu odložení, a na základě jakých zjištění tak učinily.

Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nenaplnily očekávání stěžovatele, přitom sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal.

Ústavní soud proto podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu