Decision detail

IV.ÚS 1620/17 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.1620.17.1
Date: 18. 7. 2017
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1620/17 ze dne 18. 7. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Anny Mjartanové, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 19 Co 134/2017-223, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 2. 2017, č. j. 36 EXE 3184/2011-196, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelce byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23.

2006, č. j.

24 C 72/2006-14, povinnost zaplatit vedlejší účastnici 808 Kč s příslušenstvím, což dobrovolně nesplnila a bylo proti ní zahájeno exekuční řízení.

Stěžovatelka (povinná) se proti exekuci brání a v návrhu na její zastavení ze dne 11.

12.

2012 namítla místní nepříslušnost nalézacího soudu, který vydal exekuční titul; poukázala i na nezákonné ustanovení opatrovníka z důvodu neznámého pobytu účastníka (vyššího soudního úředníka) podle § 29 odst.

3 o. s. ř..

Je proto přesvědčená, že jí nebyl řádně doručen exekuční titul a nemohl tak nabýt ani právní moci a vykonatelnosti.

Okresní soud v Kolíně návrh zamítl usnesením ze dne 8.

2017, č. j.

36 EXE 3184/2011-196, s odůvodněním, že exekuční titul byl řádně ustanovenému opatrovníkovi stěžovatelky dne 4.

2006 doručen, přitom platí, že exekuční soud se nemůže zabývat zákonností ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení.

Významné by mohlo být pouze tvrzení o nedoručení rozhodnutí opatrovníkovi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

2011, sp. zn.

20 Cdo 4154/2009); o tom byla stěžovatelka opakovaně poučena.

Exekuční titul je pravomocný, vykonatelný a nebyl tak naplněn žádný z předpokladů pro zastavení exekuce podle § 268 odst.

1 o. s. ř.

Krajský soud v Praze rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 28.

2017, č. j.

19 Co 134/2017-223, s odůvodněním, že exekuční titul byl stěžovatelce (jejímu opatrovníkovi), řádně doručen, nabyl právní moci i vykonatelnosti.

Opatrovník byl stěžovatelce správně ustanoven, protože její pobyt nebyl v rozhodné době zjištěn.

Ohledně nálezu Ústavního soudu ze dne 27.

2013, sp. zn.

II.

ÚS 803/13 , na který stěžovatelka poukazovala, odvolací soud uzavřel, že pro nyní souzenou věc jej nelze použít, neboť důvodem kasace bylo právě neustanovení opatrovníka nalézacím soudem v situaci, kdy pro jeho ustanovení byly naplněny podmínky.

K námitce místní nepříslušnosti uvedl, že není důvodem pro zastavení exekuce podle § 52 odst.

1 zákona č.

120/2001 Sb., exekučního řádu.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a práva na ochranu vlastnictví podle čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatelka má za to, že ustanovený opatrovník zastupoval její zájmy pouze formálně, v řízení nebyl aktivní a neučil žádný úkon - odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, např. na nález ze dne 25.

2002, sp. zn.

ÚS 559/2000 .

Za zásah do svých ústavních práv považuje, že jí nebyl exekuční titul řádně doručen.

Skrze uvedené vady napadá právní moc a vykonatelnost exekučního titulu s tím, že jako právní laik a cizinka nevěděla o možnosti obrany prostřednictvím žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst.

3 o. s. ř., neboť o ní nebyla v žádném řízení poučena.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) téhož zákona.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl.

83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky.

Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.

Úkolem Ústavního soudu je toliko posoudit, zda obecné soudy nevykročily z ústavního rámce jejich činnosti - takové pochybení v daném případě neshledal.

Zejména zohlednil, že předmětem řízení byla z hlediska dovolacího řízení bagatelní částka ve výši 808 Kč a proti usnesení odvolacího soudu tak podle § 238 odst.

1 písm. c) o. s. ř. nebylo přípustné dovolání, tím spíše je zjevně neopodstatněná ústavní stížnost (k vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě bagatelních věcí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29.

2015, sp. zn.

IV.

ÚS 566/15 , nebo ze dne 10.

2014, sp. zn.

III.

ÚS 3725/13 ).

Stěžovatelka se dovolává práva na spravedlivý proces, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srovnej např. usnesení ze dne 5.

2002, sp. zn.

IV.

ÚS 732/2000 ).

Bez ohledu na výše uvedené se obecné soudy řídily ústavně souladnou judikaturou, která vylučuje přezkoumávat v exekučním řízení zákonnost ustanovení opatrovníka pro potřeby nalézacího řízení podle § 29 odst.

3 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

2011, sp. zn.

20 Cdo 4154/2009 a ze dne 25.

10.

2002, sp. zn.

20 Cdo 554/2002).

Ústavní soud přitom nadále trvá na svých předchozích závěrech, že i nepřítomnému účastníku soudního řízení musí být v nalézacím řízení zajištěna ochrana jeho zájmů a základních práv.

Stěžovatelka měla nezákonné a protiústavní ustanovení opatrovníka (vyššího soudního úředníka) včas namítat v žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst.

3 o. s. ř a případně také v ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23.

2006, č. j.

24 C 72/2006-14, podané ve lhůtě dvou měsíců počítané ode dne, kdy se stěžovatelka o existenci rozsudku dozvěděla, tj. od doručení exekučního příkazu (srovnej např. nálezy ze dne 25.

2002, sp. zn.

ÚS 559/2000 , a ze dne 16.

2010, sp. zn.

III.

ÚS 1231/09 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

2009, sp. zn.

21 Cdo 2868/2008).

Pokud stěžovatelka možnosti své obrany nevyužila, připravila se o prostředky nápravy a v exekuční fázi řízení již nelze k vadě přihlédnout, i když bylo stěžovatelce upřeno právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl.

38 odst.

2 Listiny.

Protiústavní ustanovení opatrovníka není důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst.

1 o. s. ř., jelikož v exekuci již nelze přezkoumávat, zda nalézací řízení předcházející vydání exekučního titulu proběhlo zákonným způsobem.

Obecné soudy správně dovodily, že nález ze dne 27.

2013, sp. zn.

II.

ÚS 803/13 , je pro souzenou věc nepoužitelný, jelikož řeší opačnou situaci, ve které stěžovatelce nebyl opatrovník ustanoven, ačkoliv pro postup podle § 29 odst.

3 o. s. ř. byly splněné podmínky, jelikož nebyl znám její pobyt.

Relevantní není ani námitka týkající se povinnosti poučit v písemném vyhotovení rozsudku účastníka řízení o možnosti podat žalobu pro zmatečnost, jestliže nemohl jednat před soudem podle § 229 odst.

3 o. s. ř.; z ustanovení § 157 odst.

1 o. s. ř. taková povinnost pro soud nevyplývá.

Obecné soudy tak správně uzavřely, že exekuční titul byl stěžovatelce prostřednictvím jejího opatrovníka doručen, nabyl právní moc a je formálně i materiálně vykonatelný.

Veškeré námitky stěžovatelky byly náležitě vypořádány a z napadených rozhodnutí jsou patrné důvody, pro které není možné exekuci zastavit.

Odůvodnění rozhodnutí tak splňuje ústavně právní požadavky, je srozumitelné, jasné a logické.

Stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby rozhodl také o odkladném účinku ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že stížnost je zjevně neopodstatněná a bylo o ní rozhodnuto bez zbytečného odkladu, pozbývá odvozený návrh smyslu a byl odmítnut.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Současně z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítl návrh na odklad vykonatelnosti ve smyslu § 79 zákona o Ústavním soudu, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017 Vladimír Sládeček v r. předseda senátu