Decision detail

IV.ÚS 1429/17 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.1429.17.1
Date: Dec 12, 2017
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1429/17 ze dne 12. 12. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Z. T., zastoupeného Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem v Bohumíně, Studentská 1225, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, č. j. 7 Tdo 660/2016-38, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2016, č. j. 5 To 370/2015-659, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 14. července 2015, č. j. 101 T 33/2014-625, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatel zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, která zasáhla do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

36 odst.

1 a 40 odst.

5 Listiny základních práv a svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.

1 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku.

Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci bylo trestní řízení vedeno v rozporu se zákonem.

Poukazuje na judikát Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. listopadu 2014, č.

7356/10 - ve spojení s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2015, č. j.

4 Afs 210/2014-57, podle kterého je doměření daňového penále sankcí trestní povahy, nikoliv sankci správní, a proto je po vydání pravomocného rozhodnutí o jejím uložení nutné zastavit souběžná či následná trestní řízení - v opačném případě je porušena zásada ne bis in idem.

Obě řízení tedy lze vést souběžně, ovšem jen do okamžiku pravomocného rozhodnutí v jednom z nich, v důsledku čehož je třeba druhé řízení neprodleně zastavit pro překážku rei iudicatae.

Není přitom rozhodné, které řízení skončí první; tento postup uplatnil například Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 23. září 2016, sp. zn.

3 To 62/2015.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel ještě před vyhlášením rozsudku nalézacího soudu v projednávané věci zaplatil doměřené daňové penále, mělo být trestní řízení zastaveno.

Dále stěžovatel podrobně popisuje uvedené judikáty, především Nejvyššího správního soudu, z něhož zdůraznil závěr rozšířeného senátu, podle kterého "...nelze se ztotožnit s názorem, že funkcí penále je paušalizovaná náhrada eventuální újmy za nezaplacení daně řádně a včas.

Nebyla-li daň zaplacena řádně a včas, je ekonomická újma vznikající takto veřejným rozpočtům plně kompenzována úrokem z prodlení.

Penále slouží jako odstrašení případných pokusů daňových subjektů snížit si daň uvedením nesprávných údajů v daňovém tvrzení.

Výše uvedené tedy svědčí ve prospěch pojetí penále jako "trestní" sankce".

Protože však trestní soudy tyto závěry neakceptovaly, naopak pokračovaly v řízení proti němu, porušily tak jeho základní práva.

Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, ani jim není instančně nadřazen.

Eventuálním porušením běžných práv se zabývá tehdy, znamená-li současně zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Jak je patrné z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud přezkoumal námitky stěžovatele i s přihlédnutím k výše zmíněné judikatuře.

Vydání napadeného usnesení pak předcházelo vyčkání rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2017, sp. zn.

15 Tdo 832/2016.

V něm se Nejvyšší soud zabýval souběhem trestního a správního řízení, zásadou ne bis in idem u trestného činu zkrácení daně a s přihlédnutím ke shora citovaný rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího správního soudu judikoval, že: "Penále ... za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, byť sui generis, proto je třeba na ně aplikovat také čl.

4 odst.

1 Protokolu č.

7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku.

To platí za situace, že subjekt tohoto trestného činu a daňový subjekt je totožná fyzická osoba (k tomu srov. č.

51/1997 Sb. rozh. tr.).

Pravomocné rozhodnutí, jímž se skončí jedno ze souběžně či postupně vedeného daňového a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv.

Engel kritérií, nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku, č.

24130/11 a č.

29758/11, ze dne 15.

11.

2016, body 132. a 134.).

K významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká věcná souvislost, patří: zda obě samostatná řízení sledují vzájemně se doplňující cíl, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto, různých aspektů daného protiprávního jednání zda je kombinace daných řízení předvídatelným důsledkem téhož jednání, a to jak právně, tak fakticky zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání opakování při shromažďování i hodnocení důkazů, zejména prostřednictvím odpovídající vzájemné součinnosti mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení a především, zda je sankce uložená v řízení, které bylo skončeno jako první, zohledněna v řízení, které je skončeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jedinec v konečném důsledku vystaven nadměrné zátěži.

Znamená to, že v rámci individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít v úvahu sankci ukládanou v daňovém řízení a její úhradu.

Soud proto musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla tato okolnost zohledněna.

Časová souvislost musí být dostatečně těsná, aby dotčené osobě poskytla ochranu před nejistotou, průtahy a prodlužováním řízení.

Čím je spojitost v čase slabší, tím větší nároky je třeba klást na objasnění a odůvodnění průtahů ve vedení řízení, za které může stát nést odpovědnost." V projednávané věci se pak Nejvyšší soud zabýval požadovanou souvislostí časovou i věcnou, přihlédl k tomu, že podnětem pro provedení daňové kontroly byla oznámení policie o poznatcích při trestním stíhání jiných osob, naznačující možnost neoprávněného snížení daňové povinnosti stěžovatele; následně bylo po trestním oznámení finančního úřadu zahájeno trestní řízení.

Stěžovatel dodatečnou daň i penále zaplatil dne 10. června 2014, výrok o trestu pak krajský soud posoudil jako správný, a to i s přihlédnutím k uhrazení dodatečného daňového výměru; trest byl uložen na samé spodní hranici zákonné sazby, stejně jako zkušební doba.

Finanční řízení bylo vedeno s úmyslem postihnout, že daňový subjekt neprokázal svá daňová tvrzení, trestní řízení pak s účelem postihnout zkreslení daňové povinnosti úmyslným jednáním - snížením základu daně prostřednictvím fingovaných údajů o výši vynaložených nákladů.

Obě řízení tedy reagovala na různé aspekty téhož skutku a vzájemně se doplňovala.

Ústavní stížnost stěžovatel koncipoval odkazem na jemu "příznivější" judikaturu, přičemž důvody, o které své rozhodnutí opírá Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení, zcela pominul, přestože toto rozhodnutí reaguje a vychází jak z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva.

Za dané situace nelze souhlasit s námitkami stěžovatele tak, jak je v ústavní stížnosti předestřel; soudy se zabývaly souběhem trestního a daňového řízení, existencí striktní judikatury k principu ne bis in idem, překážkou rei iudicatae, rozhodly o vině a trestu stěžovatele jasně a srozumitelně.

Proto Ústavní soud v jejich postupu nezjistil tvrzené porušení zaručených práv.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu