Decision detail

I.ÚS 693/17 #2

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:1.US.693.17.2
Date: 19. 9. 2017
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 693/17 ze dne 19. 9. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1159/2016-123 ze dne 14. 12. 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 537/2015-5304 ze dne 11. 2. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 26 T 18/2015-4876 ze dne 30. 7. 2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným přečinem nepřímého úplatkářství podle § 333 odst.

2 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník").

Tohoto jednání se měl dopustit předáním finančních prostředků svému někdejšímu právnímu zástupci, rovněž spoluobžalovanému, který měl s jejich pomocí zajistit u soudce Obvodního soudu pro Prahu 2, též spoluobžalovaného, pomoc za účelem ovlivnění výsledku trestního řízení vedeného pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst.

1 tr. zákoníku proti stěžovateli, jenž řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, kdy mu bylo zjištěno vyšetřením krve 1.21 g/kg alkoholu v krvi.

Podrobný popis tohoto jednání je zachycen ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

Za to byl stěžovateli podle § 333 odst.

2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, se zařazením do věznice s dozorem podle § 56 odst.

2 písm. b) tr. zákoníku.

Podle § 67 odst.

1 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 240.000 Kč sestávající ze sta denních sazeb po 2.400 Kč podle § 68 odst.

1, 2 tr. zákoníku.

Pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 69 odst.

1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze částečně zrušil rozsudek okresního soudu, a to ve vztahu ke stěžovateli pouze co do výroku o trestu odnětí svobody.

O něm rozhodl znovu tak, že při zachování identické výměry jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst.

1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace.

Stěžovatel namítl, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když soudy "extrémně" uvěřily výpovědi spoluobviněného advokáta, ačkoli je to právě on, který byl spiritus agens veškerého jednání se soudcem a který byl usvědčen, že v řadě podstatných skutečností neuváděl pravdu.

Stěžovatel dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, zejména v tom, že úmysl stěžovatele nesměřoval k jeho spáchání.

Rovněž namítl, že soudy k jeho návrhu neprovedly důkazy svědeckými výpověďmi, které pokládá za opomenuté důkazy.

Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.

To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů.

Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl.

90 Ústavy České republiky a čl.

40 odst.

1 Listiny základních práv a svobod), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces.

Argumentace stěžovatele je jen pokračující polemikou s vývody soudů, jimiž reagovaly na opakovanou obhajobu stěžovatele.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že podstatným zdrojem poznatků o jednání stěžovatele a jeho povaze byla nejen samotná výpověď spoluobviněného advokáta, někdejšího právního zástupce stěžovatele, která jej usvědčuje, ale též audiovizuální záznamy pořízené v kanceláři soudce, z nichž je již samo o sobě patrné, kdo byl zadavatelem, resp. iniciátorem snahy ovlivnit výše zmíněné trestní řízení vedené proti stěžovateli pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst.

1 tr. zákoníku (srov. str.

41 rozsudku okresního soudu).

Ve spojení s uvedenou výpovědí spoluobžalovaného pak soudy spolehlivě dospěly k závěru o vině stěžovatele přečinem nepřímého úplatkářství.

Soudy se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s námitkou týkající se údajné procesní nepoužitelnosti dané výpovědi před soudem, jakož i otázkou její věrohodnosti.

Zde pečlivě ozřejmily, proč danou výpověď hodnotí jako vysoce věrohodnou (zejména byla potvrzována výpověďmi dalších spoluobžalovaných, kteří se zčásti či zcela k trestné činnosti doznali).

Stranou jejich pozornosti nezůstaly ani některé dílčí nesrovnalosti v této stěžejní výpovědi, na které i nyní v ústavní stížnosti stěžovatel poukázal.

Přitom dospěly k závěru, že jde o detaily ve vztahu k souzené věci nepodstatné (viz zejm. str.

27 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Ani námitce stěžovatele stran jím tvrzených opomenutých důkazů nemůže Ústavní soud přisvědčit.

Již soud prvního stupně logicky a přesvědčivě uvedl, proč návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl (str.

30 a 31).

I odvolací soud se námitkou opomenutých důkazů zabýval, a to jak obecně (str.

21), tak i jednotlivě (str.

27).

Na to již stěžovatele upozornil i dovolací soud (str.

21).

Nejde tak o opomenuté důkazy, jak se stěžovatel mylně domnívá.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. září 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu