Decision detail

IV.ÚS 611/16 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.611.16.1
Date: 29. 3. 2016
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 611/16 ze dne 29. 3. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2015, č. j. 10 Co 325/2015-4069, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 6. 2015, č. j. 13 P 13/2011-3955, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 22.

2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do péče matky a úpravě styku otce.

Stěžovatel s rozsudky nesouhlasí a domáhá se, aby soudy určily režim střídavé péče, který je ostatně dlouhodobě prosazován i Ústavním soudem.

Napadenými rozsudky mělo dojít k porušení ústavně zaručených rodičovských práv stěžovatele i práva na spravedlivý proces vyplývajících především ze čl.

10 odst.

2, 32 odst.

1 a 4, 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, čl.

6 odst.

1 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl.

5 a 18 Úmluvy o právech dítěte a čl.

4 Ústavy.

V řízení měly obecné soudy podle stěžovatele vycházet z překonaného modelu priority svěření dítěte do péče matky, aniž by respektovaly aktuální model, podle kterého by měla být prioritou střídavá péče.

Stěžovatel k tomu obsáhle shrnuje judikaturu Ústavního soudu a podává výklad relevantních ustanovení právních předpisů.

V další části stížnosti cituje některé části odůvodnění odvolacího rozsudku, na kterých ilustruje, jak obecné soudy interpretují a hodnotí jeho chování.

Stěžovatel je přesvědčen, že v citovaných případech lze jeho jednání a chování hodnotit pozitivně (jako žádoucí), avšak soudy dospěly k závěrům opačným a vyhodnotily je ve stěžovatelův neprospěch.

Stěžovatel je i toho názoru, že obecné soudy v průběhu celého řízení stranily matce a veškerá zjištění vyhodnotily účelově způsobem podporujícím závěr o nevhodnosti střídavé péče.

Dále stěžovatel vytýká nalézacímu soudu, že opomenul stanovit rozsah jeho styku s dítětem.

Odvolacím rozsudkem již styk upraven byl, avšak soud se v odůvodnění nijak nevypořádal s výší stanoveného výživného; přitom rozsah styku je neopomenutelným hlediskem pro určení výživného.

Náklady na realizaci styku s nezletilým, s ohledem na značnou vzdálenost bydliště stěžovatele od místa, kam se s nezletilým přestěhovala matka, má nést výlučně stěžovatel, přestože to byla právě matka, kdo se odstěhoval, a tím zapříčinila vznik nákladů.

Výše těchto nákladů není v rozhodnutí obecných soudů o výši výživného nijak zohledněna a rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za svévolné.

S ohledem na vzdálenost bydliště otce od bydliště nezletilého závěrem poukazuje na „zlovůli“ odvolacího soudu, který stanovil pro styk mimo jiné každý lichý čtvrtek od 16:00 do 18:30; kvůli dvěma a půl hodinám času stráveného se synem by musel téměř dvojnásobnou dobu strávit na cestě k němu.

Ústavní soud stížnost přezkoumal a dospěl však k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.

Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Právě naznačené pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze.

Obecné soudy vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, jakými úvahami se při rozhodování o péči řídily, proč dospěly k závěru, že střídavá péče v daném případě není vhodná, a proč svěřily nezletilého do péče matky. „Otcovská práva“ stěžovatele by mohla být porušena zejména v případě, kdy by opatrovnický soud vůbec neodůvodnil, proč otce z péče vyloučil, nebo by případné odůvodnění bylo nedostatečné, logicky nesmyslné či v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Z odůvodnění soudu je však patrné, že soud se otázkou způsobilosti rodičů k výchově zabýval pečlivě, zvažoval všechny okolnosti, vycházel ze znaleckých posudků, a také z aktuální judikatury Ústavního soudu.

Závěry, které soudy učinily, jsou logické, reflektují výsledky dokazování a neodporují právním předpisům ani judikatuře Ústavního soudu (srov. k tomu např. usnesení ze dne 14.

10.

2015, sp. zn.

IV.

ÚS 3330/14 ), který nemohl přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí nepřípustně zasahovala do jeho „otcovských práv“ ani do práva na spravedlivý proces, jak je předestírá.

Argumentace stěžovatele týkající se interpretace a vyhodnocení jeho jednání a chování soudy představuje toliko polemiku s rozhodnutími a postrádá ústavněprávní rozměr.

Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů hodnocením svým.

Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Stěžovatel však právě o přehodnocení názoru obecných soudů usiluje, je zjevně nespokojen s výsledkem řízení, avšak nic nenasvědčuje tomu, že by byl dotčen na svých ústavně zaručených právech.

Stejným způsobem je nutno nahlížet také na argument stěžovatele o „zlovůli“ soudu, který určil pro styk s otcem v liché čtvrtky – Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů ani v případech, kdy případně sám dospěje k názoru, že by bylo vhodnější upravit poměry jiným způsobem.

Výši stanoveného výživného stěžovatel odvoláním nenapadal, nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, že ji podrobně nepřezkoumával.

Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že považuje způsob, jakým stanovil výši výživného nalézací soud, za správný, a v takovém případě by bylo nadbytečné, aby odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v této části opisoval také do svého rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatele; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu