Decision detail

IV.ÚS 3986/16 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.3986.16.1
Date: 13. 12. 2016
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3986/16 ze dne 13. 12. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Rostislavem Havelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Břehová 208/8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. 28 Co 324/2016-226, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mělníku rozhodl rozsudkem ze dne 5.

2016, č. j.

42 P 165/2015-121, tak, že svěřil dceru L. a syna D. do péče otce (výrok I.), matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých dětí částkou 2500 Kč měsíčně (výrok II.), dceru E. svěřil do péče matky (výrok III.) a otci uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 3000 Kč měsíčně (výrok IV.).

Krajský soud v Praze změnil k odvolání matky rozsudkem ze dne 29.

2016, č. j.

28 Co 324/2016-226, rozhodnutí tak, že nezletilého syna svěřil do péče matky a otci uložil povinnost přispívat na jeho výživu částkou 3500 Kč měsíčně.

Rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že byla prokázána silná a ničím nenahraditelná sourozenecká citová vazba mezi synem a jeho mladší sestrou, která je v péči matky.

Zejména ze znaleckého posudku vyplynulo, že syn "patří" ke své mladší sestře a měl by vyrůstat společně s ní, zároveň je matka schopná obě děti vychovávat.

Odvolací soud proto změnil rozhodnutí s odkazem na § 220 odst.

1 písm. b) o. s. ř.

Otec odvolání nepodal a ve svém vyjádření k odvolání matky pouze uvedl, že žádá o svěření všech dětí do své péče.

Proti výše uvedenému rozhodnutí se stěžovatel (otec) brání včasnou ústavní stížností.

Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práva a svobod, který spatřuje v tom, že odvolací soud chybně vyložil ustanovení § 28 odst.

2 z. ř. s. a § 212 o. s. ř.

Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně aplikovaly právo a nedostatečně a nesprávně odůvodnily svůj postup, namítá, že odvolací soud měl přezkoumat všechny výroky napadeného rozsudku (zejména výrok III. o svěření mladší dcery do péče matky), jelikož v nesporném řízení není soud vázán rozsahem odvolání.

Stěžovatel je přesvědčen, že jeho ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst.

2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nebylo vykročeno z ústavního rámce jejich činnosti - takové pochybení v daném případě nezjistil.

Ústavní soud je přesvědčen, že soud obecný jasně, srozumitelně a logicky uvedl důvody, na základě kterých o svěření nezletilého syna do péče matky rozhodl a vypořádal se nad rámec odvolání s námitkou otce ohledně svěření mladší dcery do péče matky.

Mimo jiné uvedl, že: "Pro výlučnou péči matky o syna svědčí ne příliš velký zájem otce o nezletilou mladší dceru (v péči matky)." Stěžovatel navíc fakticky vyžaduje revizi výkladu norem podústavního práva, k jehož přezkumu ovšem není Ústavní zásadně oprávněn; postupy obecných soudů sjednocuje především Nejvyšší soud.

Ústavní soud zasahuje svými kasačními nálezy až v případě porušení ústavně chráněných práv, která ovšem napadeným rozhodnutím porušena nebyla - posuzovaná věc nijak nepřekračuje podstatným způsobem vlastní zájmy stěžovatele, jak uvádí ve své ústavní stížnosti.

Již z rozsahu odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud věnoval případu značnou pozornost a důsledně zohlednil veškeré okolnosti.

Z ustanovení § 28 odst.

2 z. ř. s. nevyplývá povinnost odvolacího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí nad rámec odvolání, nýbrž jen možnost tak postupovat v případě, že jsou dány důvody, které takový postup opodstatňují.

Odvolací soud nepovažoval za potřebné přezkoumávat výrok III. o svěření mladší dcery do péče matky, a navíc uvedl důvod, proč tak postupoval (viz citace výše).

Procesní úprava občanského soudního řádu je subsidiární ve vztahu k zákonu o zvláštních řízeních soudních (§ 1 odst.

3 z. ř. s.).

Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy a nebylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu