Decision detail

IV.ÚS 3076/15 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.3076.15.1
Date: 29. 3. 2016
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3076/15 ze dne 29. 3. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Tuan Ngo Quanga, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, c. j. 25 Cdo 3790/2015-614, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 9.

2015, č. j.

16 C 9/2008-555, zastavil s ohledem na uzavření mimosoudní dohody a zpětvzetí žaloby řízení o zaplacení 848 450,69 Kč s příslušenstvím proti stěžovateli (žalovanému), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl i o náhradě nákladů řízení státu.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.

2015, č. j.

19 Co 45/2015-580, usnesení obvodního soudu potvrdil; změnil je toliko ve výroku o náhradě nákladů státu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 14.

2015, č. j.

25 Cdo 3790/2015-614, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu.

Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 15.

10.

2015, v níž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Namítá zásah do vlastnického práva podle čl.

11 odst.

1 a do práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 a 38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že byl zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení, přestože podle mimosoudní dohody měl každý z účastníků řízení nést vlastní náklady; navíc náhrada měla být přiznána odměna toliko ve výši jedné poloviny.

Je dále přesvědčen o tom, že v první instanci měl o věci rozhodovat krajský soud.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), zastoupen advokátem.

Rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.

2007, sp. zn.

III.

ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

Věci tohoto druhu zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.

2014, sp. zn.

III.

ÚS 3519/13 ).

Takové okolnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal a stěžovatel je ani netvrdil, nýbrž setrval v obecné rovině nesouhlasu se způsobem, jakým Nejvyšší soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Nákladový výrok byl odůvodněn ústavně konformním způsobem, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat konkrétní způsob, jakým Nejvyšší soud na věc aplikoval podústavní právo – zda bylo namístě přiznat odměnu v plné výši podle § 11 odst.

1 vyhlášky č.

177/1996 Sb. advokátní tarif, či toliko ve výši jedné poloviny podle odst.

2 téhož ustanovení.

Stejně tak není povolán přezkoumávat nákladový výrok na pozadí obsahu mimosoudní dohody mezi stěžovatelem a žalobkyní, na jejímž základě došlo ke zpětvzetí žaloby; stěžovatel se nicméně i tak bránil proti usnesení o zastavení řízení odvoláním a i dovoláním.

Námitkou věcné nepříslušnosti se nemohl Ústavní soud zabývat již proto, že je stěžovatelem setrvale uplatňována vzdor tomu, že o ní bylo k jeho opravnému prostředku pravomocně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10.

11.

2014, č. j.

Ncp 4042/2013-528, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 9.

12.

2014, sp. zn.

ÚS 3663/14 , odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního soudu.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Týmž výrokem rozhodl totožně i o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení; podle § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu je vyhovění tomuto akcesorickému návrhu, který sdílí osud ústavní stížnosti, vyloučeno již proto, že stěžovatel neměl ve věci úspěch.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu