Decision detail

IV.ÚS 2373/16 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.2373.16.1
Date: 13. 12. 2016
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2373/16 ze dne 13. 12. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Š. K., t. č. ve výkon trestu odnětí svobody ve věznici ve Valdicích, zastoupeného Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2016, č. j. 8 Tdo 645/2016-54, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2015, č. j. 6 To 76/2015-960, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2015, č. j. 10 T 5/2015-891, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení se zásadou in dubio pro reo.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst.

2 a 3 písm. j) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvacet let do věznice se zvýšenou ostrahou.

Dále mu byla uložena povinnost zaplatit v rozsudku uvedeným poškozeným stanovené částky, se zbytkem byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu, stěžovatele nově shledal vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst.

2 a 3 písm. j) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let do věznice se zvýšenou ostrahou.

Uložil dále stěžovateli povinnost zaplatit poškozeným stanovené částky, se zbytkem je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci zamítl; napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že pro rozhodování o jeho vině byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, s jeho závěry nesouhlasil, avšak soudy nevyhověly jeho požadavku na vypracování revizního znaleckého posudku.

Dále poukázal na použití odborného vyjádření z oboru grafologie a z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, které dospěly k odlišným závěrům; přesto nebyl (podle § 105 odst.

1 trestního řádu) vypracován k věci znalecký posudek.

Zpochybnil rovněž vypovídací schopnost pachových stop, a znalecký závěr z oboru zdravotnictví ohledně (vodorovného) vstřelu do hlavy, který nevyloučil verzi stěžovatele o potyčce a nakloněné hlavě.

Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů: Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat.

Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda rozhodnutími soudů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo - na spravedlivý proces, což ovšem nezjistil.

Stěžovatel byl shledán vinným pro zločin vraždy.

Dokazování provedené nalézacím soudem bylo důkladné a podrobné.

Krajský soud pečlivě popsal okolnosti, které jej k vysloveným závěrům vedly, konstatoval postupnou proměnlivost výpovědí stěžovatele, avšak na základě propojení všech provedených důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o jeho vině.

Skutečnost, že soud neprovedl další navržené důkazy, neznamená, že je jeho rozhodnutí nezákonné.

Soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit.

Účelem dokazování v trestním řízení totiž je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst.

5 trestního řádu).

Je proto nezbytné, aby soudy dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu), tedy aby v odůvodnění rozsudku vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporují.

Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, posuzoval-li prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona k otázce viny a trestu.

Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá - ani v tomto směru nelze shledat porušení zásad spravedlivého procesu.

Rovněž vrchní soud, který sice výrok o vině i trestu zrušil a rozhodl znovu, jasně svůj postup vysvětlil.

Také z rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak zřejmé, že stěžovatel své námitky z ústavní stížnosti uplatnil již v řízení před obecnými soudy, respektive v opravných prostředcích.

Soudy se jimi tedy opakovaně zabývaly a vypořádaly se s nimi.

Proto lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Důvodnost ústavní stížnosti přitom nelze bez dalšího založit jen na nesouhlasu se závěry vyslovenými obecnými soudy - v takovém případě jde jen o polemiku, která není stěžovatelem tvrzeným zásahem do práva na spravedlivý proces.

Podle Ústavního soudu se obecné soudy věcí řádně zabývaly a vypořádaly, dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu i příslušné výši trestu, svá rozhodnutí řádně a zákonným způsobem odůvodnily.

Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu