Decision detail

I.ÚS 2572/16 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:1.US.2572.16.1
Date: Oct 11, 2016
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2572/16 ze dne 10. 11. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, AK se sídlem Plzeňská 2095/150, 150 00 Praha 5, proti postupu Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném v trestní věci stěžovatele pod sp. zn. 77 T 7/2011 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2016 č. j. 3 UL 12/2016-10, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2.

2016 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl.

1 odst.

1 Ústavy České republiky petitorně domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn.

77 T 7/2011 tím, že nepostupoval v souladu s § 129 odst.

3 písm. b) trestního řádu v období od 4.

2015 do 24.

2016, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, kteréžto jsou zaručeny v ustanovení čl.

36 Listiny základních práv a svobod".

V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "podává ústavní stížnost i proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci".

Stěžovatel uvedl, že v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.

77 T 7/2011 byl uznán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody.

Po vyhlášení rozsudku dne 5.

2015 se proti němu stěžovatel odvolal, avšak Krajskému soudu v Ostravě trvalo více než patnáct měsíců, než odsuzující rozsudek písemně vyhotovil a dne 24.

2016 doručil.

Takový postup stěžovatel vnímá i jako zásah do práva na řádnou obhajobu, neboť k projednání jeho odvolání dochází po nepřiměřeně dlouhé prodlevě a zmenšuje se pravděpodobnost spravedlivého rozhodnutí.

Stěžovatel je rovněž přesvědčen o manipulaci s trestním spisem, ve kterém nelze dohledat rozhodnutí předsedkyně Krajského soudu v Ostravě o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku, od ledna 2016 chybí její stanoviska, ze kterých byly patrny důvody k opakovanému prodlužování lhůty.

Stěžovatel upozornil, že věc byla prošetřována Ministerstvem spravedlnosti a Vrchním soudem v Olomouci, avšak zdá se, že žádnému z těchto orgánů porušení právních předpisů nevadilo.

K rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, připojeného k ústavní stížnosti, stěžovatel dále neargumentoval, podle jeho obsahu a odůvodnění je zřejmé, že jím Vrchní soud v Olomouci vyhověl návrhu Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Krajskému soudu v Ostravě určil lhůtu k vyhotovení rozsudku ze dne 5.

2015, sp. zn.

77 T 7/2011, a jeho předání k doručení do 31.

2016.

Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, vždy zkoumá splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

K návrhu na vydání rozhodnutí formou konstatačního výroku Ústavní soud předesílá, že se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky a čl.

2 odst.

2 Listiny), a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho působnost a pravomoc.

Podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.

To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení; pokud tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, je-li je to možné [srov. ustanovení § 82 odst.

2 písm a), odst.

3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.] Z konstantní judikatury Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn.

II.

ÚS 7/03 ze dne 15.

2004 (N 100/34 SbNU 61) nebo nález sp. zn.

II.

ÚS 3137/09 ze dne 7.

2010 (N 75/57 SbNU 23)] i nauky (srov.

Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu.

Komentář.

2. vydání.

Beck, 2007, str.

497 a násl.) zároveň vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci.

Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je tak určující, zda zásah do základního práva v době jeho rozhodování trvá, neboť, jak již bylo řečeno, je oprávněn buď napadené rozhodnutí zrušit, nebo zakázat, aby v porušování základních práv a svobod bylo pokračováno.

V situaci, kde sice k porušení základních práv a svobod došlo, avšak aktuálně již nedochází, může napadené rozhodnutí zrušit jen výjimečně.

Je tomu tak zejména v těch případech, kde s ohledem na okolnosti případu může mít kasační nález konkrétní právní význam, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu, a také, hrozí-li nebezpečí opakování tohoto zásahu [viz např. nález sp. zn.

II.

ÚS 3137/09 ze dne 7.

2010 (N 75/57 SbNU 23) nebo usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 2578/09 ze dne 8.

12.

2009].

Ústavní soud též již dříve vyložil, že z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním tzv. akademickým výrokům (srov. usnesení sp. zn.

ÚS 284/06 ze dne 2.

10.

2006).

Požadoval-li v projednávaném případě stěžovatel ve vztahu k postupu Krajského soudu v Ostravě, aby Ústavní soud rozhodl konstatačním výrokem, který by však nebyl způsobilý jakkoliv změnit právní postavení stěžovatele, tj. jinými slovy požadoval vydání rozhodnutí bez jakékoliv právní funkce, nezbývá než uzavřít, že k takovému postupu není Ústavní soud příslušný.

Shodný závěr lze přijmout i ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.

Má-li tvrzený zásah do ústavně zaručených práv jednotlivce spočívat v soudním rozhodnutí, nezbývá než opakovat, že v takovém případě je k subjektivní ochraně jeho ústavních procesních práv určen především návrh na zrušení takového rozhodnutí.

Návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel výslovně petitorně neuplatnil a Ústavní soud zvažoval, zda jej nelze dovodit z obsahu ústavní stížnosti.

Po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že nikoliv.

Ústavní soud vzal především v úvahu, že rozhodování Vrchního soudu v Olomouci souviselo se stěžovatelem kritizovaným postupem Krajského soudu v Ostravě v době od 4.

2015 do 24.

2016 a bylo svým způsobem jeho součástí, a to minimálně po dobu od vydání usnesení dne 31.

2016 do doby písemného vyhotovení a doručení rozsudku Krajského soudu v Ostravě dne 24.

2016.

Lze tedy mít za to, že pod stěžovatelem navržený petit (návrh na vydání konstatačního výroku) lze subsumovat i usnesení Vrchního soudu v Olomouci.

Úvaha s opačným závěrem (tj. že stěžovatel podal kasační návrh) by byla nelogická, neboť rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo vydáno za procesního stavu, který odezněl doručením písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a případný návrh na jeho kasaci by postrádal reálný smysl, mimo jiné i proto, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze po obsahové stránce stěžovateli prospívalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2016 Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka