Decision detail

IV.ÚS 3661/14 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:4.US.3661.14.1
Date: 17. 2. 2015
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3661/14 ze dne 17. 2. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ladislavy Sýkorové, zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem Praha, Vinohradská 18, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 5. 2011 č. j. 21 C 108/2008-148 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 č. j. 25 Co 526/2011-177, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení 308 924,- Kč s příslušenstvím.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že přestože soud prvního stupně na předmětnou věc nesprávně aplikoval ustanovení § 420 občanského zákoníku, neboť se jedná o případ zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu podle § 421 občanského zákoníku, věcně rozhodl správně.

Škůdcem ve smyslu § 420 občanského zákoníku byl syn žalovaného, který neoprávněně použil vozidlo, svěřené stěžovatelkou žalovanému za účelem opravy.

Žalovaný odpovídá ve smyslu § 421 občanského zákoníku pouze za poškození vozidla, které od stěžovatelky převzal, nikoli za další škodu, jež jí vznikla ve formě uhrazeného parkovného.

Příčinná souvislost mezi objektivní odpovědností žalovaného podle § 421 občanského zákoníku a tvrzenou škodou ve formě uhrazeného parkovného není tedy podle odvolacího soudu dána.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 28.

2014 č. j.

25 Cdo 3340/2012-211 odmítl.

Stěžovatelka, která se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, nesouhlasí se závěry soudů všech stupňů.

Tvrdí především, že předmětné vozidlo muselo být garážováno jako následek dopravní nehody a nekvalifikované opravy provedené žalovaným.

Důsledkem obojího byl odvoz vozidla do Nizozemí, kde je registrováno a kde neprošlo technickou kontrolou a muselo být parkováno.

Přestože žalovaný nebyl přímým viníkem dopravní nehody, nezabezpečil vozidlo tak, aby jej jeho syn nemohl odcizit a způsobit dopravní nehodu.

Podle stěžovatelky rozhodnutími soudů došlo k porušení § 415, § 420 a § 427 občanského zákoníku a jejího práva na spravedlivý proces podle čl.

36 Listiny.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy všeobecného soudnictví (čl.

81 a čl.

91 Ústavy), a tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem ostatním soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by ostatní soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Postup v soudním řízení, včetně intepretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vysokými náklady na několikaleté garážování vozidla v Nizozemsku byl pečlivě odůvodněn.

Odvolací soud v této souvislosti mimo jiné zdůraznil, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, v daném případě mezi stěžovatelkou tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti žalovaným (v rámci jeho odpovědnosti za poškození věci převzaté od stěžovatelky za účelem opravy) jde o zprostředkovanou příčinu a nikoliv o příčinu přímou.

Není tedy naplněn odpovědnostní předpoklad existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.

Přestože stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla pouze zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu, bylo - aby Ústavní soud nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobeno ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatelka v odůvodnění stížnosti (bez dalšího) zmiňuje.

Nicméně podle ustálené judikatury Ústavního soudu přísluší (i po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č.

404/2012 Sb.) posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu.

Ústavní soud není do této činnosti v zásadě oprávněn zasahovat (srov. např. sp. zn.

II.

ÚS 2745/13 ).

Ústavní soud tedy nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí o odmítnutí dovolání.

Ústavním soudem prováděný přezkum se tak toliko zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn.

IV.

ÚS 2929/09 ).

V projednávaném případě však žádné takové pochybení shledáno nebylo.

Ústavní soud uzavírá, že soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za svévolná.

Ústavní soud dále připomíná, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem.

V projednávané věci důvod k přehodnocení závěrů soudů ohledně neexistence příčinné souvislosti v dané věci neshledal.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv.

Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.

Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Skutečnost, že soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015 JUDr.

Tomáš Lichovník předseda senátu Ústavního soudu