Decision detail

III.ÚS 52/14 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:3.US.52.14.1
Date: 26. 3. 2015
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 52/14 ze dne 26. 3. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hrušovská chemická společnost, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, zastoupené JUDr. Hanou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 434/211, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 1762/2013-627, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 č. j. 7 Cmo 244/2011-578 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2010 č. j. 22 Cm 82/1997-500 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2010 č. j. 22 Cm 82/1997-510, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl.

11 odst.

1 a 4 a čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky potvrdil jako věcně správný rozsudek (ve znění opravného usnesení), kterým Krajský soud v Ostravě zamítl její žalobu, jíž se proti žalovaným domáhala určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že žalovaní vlastnické právo k předmětným nemovitostem platně nenabyli.

Polemizuje se závěrem obecných soudů, že správce konkursní podstaty úpadce byl omezen v dispozici s nemovitostmi pouze do doby pravomocného skončení řízení o žalobě na vyloučení věcí z konkursní podstaty podle ustanovení § 19 odst.

3 zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, (dále jen "zákon č.

328/1991 Sb."); podle jejího názoru tyto dispozice omezovalo rovněž předběžné opatření, které soud nařídil podle občanského soudního řádu, jehož přiměřené použití ustanovení § 66a odst.

1 zákona č.

328/1991 Sb. umožňovalo.

V důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce dochází k přerušení řízení podle § 14 odst.

1 písm. c) zákona č.

328/1991 Sb., v němž lze pokračovat, a správce konkursní podstaty úpadce se stává účastníkem řízení na místo úpadce; nevyplývá odtud, že by v případě, kdy úpadce vystupuje na straně žalované, na jeho místo správce konkursní podstaty vstoupit nemohl, přičemž v dané věci správce konkursní podstaty úpadce SEPO-EXIM, s. r. o., "v likvidaci", tak učinil v řízení, v němž soud rozhodoval o předběžném opatření omezujícím úpadce v dispozicích s nemovitostmi.

Vrchnímu soudu v Olomouci stěžovatelka dále vytýká, že na její řádně podané odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.

2009 č. j.

Nc 7/97-211 reagoval pouhým přípisem "bez věcného vyřízení", a porušení svého práva na spravedlivý proces identifikuje rovněž s průtahy v řízení.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst.

1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávaný č.

11 odst.

1 Listiny, jakož i čl.

1 Dodatkového protokolu č.

1 k Úmluvě, mohl být dotčen jen jeho prostřednictvím).

Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není (a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného), zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných nedostatků v pojímání specifikovaných procesních aspektů řízení a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.

Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.

Což je významné potud, že ústavní stížnost je obsahově polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, s níž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu identifikovalo s kontextem ústavněprávním.

V rovině podústavní je namístě na výstižná a přiměřeně podrobná odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího v úplnosti odkázat.

Ústavní soud považuje za ústavně konformní i argumentaci Nejvyššího soudu, který výsledek řízení označil za odpovídající vlastní prejudikatuře [např. stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17.

1998 sp. zn.

Cpj 19/98, uveřejněnému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.

52/1998, rozsudku ze dne 29.

2004 sp. zn.

29 Odo 394/2002, uveřejněnému tamtéž pod č.

81/2005, usnesení ze dne 12.

10.

2005 sp. zn.

29 Odo 322/2003, uveřejněnému v časopise Soudní rozhledy pod č.

9/2007 a usnesení ze dne 28.

2006 sp. zn.

30 Cdo 2890/2005].

Není přesvědčivé (natožpak ústavněprávně relevantní) oponentury hodnocení, že prodávající (resp. správce konkursní podstaty) učinil veškeré úkony potřebné v souvislosti s prodejem předmětných nemovitostí, neboli označeným vedlejším účastníkům umožnil nabýt vlastnické právo k nim.

Námitce směřující proti postupu Vrchního soudu v Olomouci ve věci odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.

2009 č. j.

Nc 7/97-211 stěžovatelka nepřizpůsobila petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán.

K výhradě stěžovatelky stran tvrzených procesních průtahů se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li výše specifikované průtahy již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen.

Stojí rovněž za zaznamenání, že ani tato kritika uplatněná v odůvodnění ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ve stěžovatelkou formulovaném petitu.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.

Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z toho, co bylo výše řečeno, se podává, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení jsou dány.

Podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatelky usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu