Decision detail

III.ÚS 2084/15 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:3.US.2084.15.1
Date: Jul 10, 2015
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2084/15 ze dne 7. 10. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Stefana Markova, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28/559, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2015 č. j. 103 VSPH 555/2014-73, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze v řízení o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka k návrhu právního zástupce stěžovatele rozhodl, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr.

Margita Víšková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené tímto soudem pod sp. zn.

176 ICm 4050/2013.

V ústavní stížnosti stěžovatel přiblížil okolnosti, za jakých soudkyně Městského soudu v Praze JUDr.

Margita Víšková označila připomínky právního zástupce stěžovatele za "hloupé", a způsob, jakým se následně dožadovala svědectví od protistrany a veřejnosti přítomné v jednací síni o tom, co kdo řekl.

Právní zástupce stěžovatele sice následně přijal omluvu a vysvětlení soudkyně, cítil se však jejím chováním profesně poškozen.

Navrhl, aby příslušná soudkyně byla z projednávané věci vyloučena pro její zjevně nepřátelský poměr k právnímu zástupci stěžovatele, spočívající v použitém výrazu "hloupý".

Vrchní soud v Praze však neshledal důvody pro vyloučení soudkyně a ústavní stížností napadeným usnesením jeho návrhu nevyhověl.

S tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí, neboť má za to, že soudkyně svým projevem, který nebyl v souladu s etickými pravidly důstojnosti soudcovského stavu, ohrozila důvěru stěžovatele v nezávislé, odborné a spravedlivé rozhodování v jeho věci.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst.

1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3).

Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení.

Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl.

81 a 83 ve spojení s čl.

90 a 91 Ústavy České republiky).

V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno.

V obecné rovině je sice namístě zaznamenat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen.

Bude-li však mít stěžovatel za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici.

Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Vrchního soudu v Praze považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele.

Jeho návrh byl Ústavnímu soudu podán předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, a proto musel být odmítnut (srov. usnesení sp. zn.

ÚS 2222/09 ze dne 9.

2009, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 3336/10 ze dne 15.

12.

2010, usnesení sp. zn.

II.

ÚS 2663/12 ze dne 7.

11.

2012, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 2913/13 ze dne 14.

10.

2013, usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 826/14 ze dne 13.

2015, usnesení sp. zn.

ÚS 575/15 ze dne 1.

2015, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 3407/14 ze dne 3.

2015, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1982/15 ze dne 21.

2015 a další, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Pokud kdy Ústavní soud přistoupil k meritornímu, resp. quasi-meritornímu přezkumu, stalo se tak v situaci věcně a procesně zcela mimořádné.

Vzhledem k výše uvedenému, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2015 Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka