Decision detail

II.ÚS 440/15 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.440.15.1
Date: 31. 3. 2015
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 440/15 ze dne 31. 3. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem, se sídlem Komenského 6/V, Dačice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 202/2014-28 ze dne 4. 12. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10.

2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn.

1 As 202/2014 se podává, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j.

41 A 89/2013 ze dne 10.

2014, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 8.

10.

2013 č. j.

KUJI 68455/2013, sp. zn.

OOSČ 648/2013 OOSC/223.

Tímto rozhodnutím krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu v Telči, odboru dopravy, č. j.

MěÚ Telč - 8800/2012/OD ze dne 31.

2013, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst.

1 písm. d), k) zákona č.

361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a to v souvislosti s porušením § 5 odst.

1 písm. f) a § 6 odst.

12 téhož zákona.

Uvedených přestupků se měl dopustit tím, že se dne 10.

11.

2012 v 15:20 hod. na pozemní komunikaci č.

III/40616 v katastru obce Mrákotín jako řidič motorového vozidla Peugeot 306, registrační značky X, se odmítl na výzvu policisty podrobit odbornému lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, a současně na výzvu policisty nepředložil ke kontrole řidičský průkaz.

Za to mu byla uložena pokuta 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

V průběhu přestupkového řízení i řízení před soudy stěžovatel namítal, že o předmětném skutku bylo vedeno trestní řízení, které bylo ukončeno odsuzujícím rozhodnutím, takže opětovným projednáním před správními orgány došlo k porušení zásady, podle níž nelze pro tentýž skutek vést další řízení.

Nejvyšší správní soud ve shodě se správními orgány a krajským soudem však totožnost skutků neshledal.

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že se správní soudy v jeho věci nevypořádaly s podanými důkazními návrhy, především návrhem na připojení úplného trestního spisu, který mohl prokázat skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení trestného činu a přestupku ve vzájemné kauzalitě.

Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ve věcech tzv. opomenutých důkazů.

Stěžovatel se domnívá, že předmětnými řízeními, tedy řízením trestním a řízením správním, byla porušena zásada "ne bis in idem", neboť dle jeho názoru trestní řízení absorbovalo všechny skutky, které v souvislosti s dopravní nehodou nastaly.

V průběhu trestního řízení byl stěžovatel přesvědčen o tom, že je trestán za vše, co spáchal a trest přijal jako spravedlivý.

Následující správní řízení považuje za nespravedlivé, neboť byl za jeden skutek trestán vícekrát, o čemž svědčí trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel, který mu byl udělen jak v trestním řízení, tak i v řízení správním.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost i obsah napadeného rozsudku z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel kritizuje způsob, jakým Nejvyšší správní soud posoudil uplatnění zásady "ne bis in idem" v souvislosti s uložením sankcí za správní delikt.

Z jeho námitek je přitom zřejmé, že stejnou argumentaci uplatnil v kasační stížnosti, a že se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů kasačního soudu a v podstatně tak Ústavní soud staví do role běžné soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.

Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva nejprve u Krajského soudu v Brně a poté i u kasačního soudu.

Oba soudy se celou věcí náležitě zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž dostatečně objasnily, proč nepovažovaly námitky stěžovatele za důvodné.

Nejvyšší správní soud v rámci řešení dané otázky provedl velmi podrobný rozbor nejen své judikatury, ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva, z níž mimo jiné vyplývá zákaz stíhání pro druhý trestný čin, pokud je založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku.

Pojem "totožnost skutku" pak vyložil v souladu se závěry trestně právní teorie, na něž odkázal.

Pokud porovnáním podstaty skutků, pro něž bylo vedeno přestupkové řízení, a skutku, v důsledku něhož byl stěžovatel pravomocně odsouzen v trestním řízení, neshledal, že by skutky posuzované v přestupkovém řízení byly totožné se skutkem, o němž rozhodoval trestní soud, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout.

Podstatou skutků projednávaných ve správním řízení je jednání stěžovatele spočívající v odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve [viz § 5 odst.

1 písm. f) zákona o silničním provozu] a v nepředložení řidičského průkazu ke kontrole (viz § 6 odst.

12 stejného zákona), zatímco trestní řízení bylo vedeno pro skutek, založený na tom, že stěžovatel řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, řízení nezvládl a havaroval.

Z toho je zřejmé, že skutková podstata přečinu a přestupku se nepřekrývá ani není jedna obsažena v druhé.

Jak příhodně uvedl Nejvyšší správní soud, popsaným jednáním stěžovatel ohrozil zcela rozdílné zájmy, když v případě přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky je objektem zájem na ochraně života nebo zdraví lidí a majetku, v případě přestupků pak zájem na řádném výkonu veřejné správy a respektování autority úřední osoby při výkonu její pravomoci.

Ústavní soud tedy neshledal, že by výklad provedený Nejvyšším správním soudem byl zjevně svévolný či postrádal racionální základ.

V podrobnostech proto odkazuje na ústavně konformní odůvodnění napadeného rozsudku.

Nelze přisvědčit ani dalšímu argumentu stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s jeho důkazním návrhem.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč považoval provedení důkazu trestním spisem Okresního soudu v Jihlavě za nadbytečný.

Nelze spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, pokud shledá, že z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit a jestliže svůj zamítavý postoj odůvodní (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 150/93 ze dne 3.

11.

1994, N 49/2 SbNU 87).

Za situace, kdy trestní soud projednával odlišný skutek, což je dostatečně zřejmé z výroku pravomocného trestního příkazu, který je součástí spisového materiálu, není ani dle názoru Ústavního soudu zapotřebí k objasnění otázky totožnosti skutků vyžadovat celý trestní spis.

Nejde tak o opomenutý důkaz ve smyslu stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2015 Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu