Decision detail

II.ÚS 2983/15 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.2983.15.1
Date: 22. 10. 2015
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2983/15 ze dne 22. 10. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Mileny Černé, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3777/2014-194 ze dne 14. 7. 2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5.

10.

2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl.

1 odst.

1 a čl.

90 Ústavy České republiky a čl.

26 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka se domnívá, že výklad pojmu "nadbytečnost" v ustanovení § 52 písm. c) zákona č.

262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), zastávaný v napadeném rozsudku, popírá samotný princip ochrany zaměstnance před svévolným propuštěním a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud nadto zcela opomenul účelovost dané výpovědi, kterou ve svém rozhodnutí konstatoval Městský soud v Praze.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j.

19 C 29/2012-121 ze dne 21.

2013 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru, daná jí dne 26.

2011, je neplatná (výrok I.), dále uložení povinnosti žalované zaplatit jí 2 500 Kč s přísl. (výrok II.) a uložení povinnosti žalované upravit (naznačeným způsobem) posudek o pracovní činnosti stěžovatelky ze dne 14.

12.

2011 (výrok III.).

Rozhodl též o nákladech řízení (výrok IV.).

K odvolání stěžovatelky, které směřovalo do výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, do výroku o úpravě pracovního posudku a do výroku o nákladech řízení, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j.

62 Co 440/2013-167 ze dne 8.

2014 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o úpravě pracovního posudku potvrdil, ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru jej změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti měnícímu výroku a závislému nákladovému výroku podala žalovaná strana dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem č. j.

21 Cdo 3777/2014 ze dne 14.

2015 tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a v závislém nákladovém výroku zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst.

1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.

Tento princip vyplývá z čl.

4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 372/04 ze dne 26.

11.

2004, sp. zn.

II.

ÚS 287/14 ze dne 30.

2014, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

Požadavek na vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno.

Tento požadavek zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto "další" stádium řízení bude skončeno.

Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí též směřovat.

V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (shodně viz např. usnesení sp. zn.

II.

ÚS 1987/14 ze dne 30.

2014, sp. zn.

III.

ÚS 3576/13 ze dne 4.

12.

2013, sp. zn.

ÚS 1438/14 ze dne 5.

2014, sp. zn.

II.

ÚS 2407/15 ze dne 30.

2015 a další).

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 125/06 ze dne 30.

2006 (U 4/40 SbNU 781].

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje před Městským soudem v Praze, kterému byla věc v části napadené ústavní stížností vrácena k dalšímu řízení.

Rozhodnutí dovolacího soudu tak není v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno podat ústavní stížnost.

I když je odvolací soud obecně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodne v souladu s jeho závěry, resp. že nerozhodne totožně se svým předchozím rozhodnutím, neboť stěžovatelce zůstala i nadále možnost v rámci dosud pokračujícího řízení uplatňovat svá práva a vznášet námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, čímž jí zároveň byla zachována možnost právní názor dovolacího soudu zvrátit.

Teprve v okamžiku pravomocně skončeného řízení, pokud by konečné rozhodnutí ve věci zasáhlo do stěžovatelčina základního ústavně zaručeného práva, se může domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015 Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj