Decision detail

II.ÚS 1819/15 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.1819.15.1
Date: 22. 9. 2015
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1819/15 ze dne 22. 9. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, zastoupené JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 37, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Nd 154/2015-193 ze dne 26. 5. 2015, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17.

2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na zákonného soudce zaručené čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny, ve spojení s čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl.

2 odst.

2 Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka v řízení o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

33 C 7/2011, vznesla námitku podjatosti soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr.

Milady Lukáčové, kterou odůvodnila tím, že za nesprávný a v rozporu s judikaturou považuje přípis této soudkyně ze dne 8.

2015, v němž stěžovatelce sdělila, že její žádost o odročení jednání ze dne 7.

2015 nepovažuje za včasnou.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že označená soudkyně Vrchního soudu v Praze není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn.

4 Co 144/2014.

Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že nejsou dány žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit důvod pochybovat o nepodjatosti uvedené soudkyně, která nemá k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům - jak vyplývá z jejího vyjádření - žádný, z hlediska ustanovení § 14 odst.

1 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejímu vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, když takovým důvodem nejsou ve smyslu § 14 odst.

4 o. s. ř. okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud rozhodoval v jiném senátu, než byl podle rozvrhu práce účinného v rozhodné době příslušný, neboť senát č.

21 nerozhodoval v té době ve věcech Nd.

S odkazem na závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 232/95 ze dne 22.

1996 (N 15/5 SbNU 101), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, tvrdí, že uvedeným postupem bylo porušeno její právo na zákonného soudce.

K ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu č.

21 Nejvyššího soudu.

Poukázala na to, že věc byla Nejvyššímu soudu předložena Vrchním soudem v Praze dne 20.

2015.

Odkázala na pravidla pro přidělování pro občanskoprávní a obchodní kolegium obsažená v rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1.

2015 do 31.

12.

2015, ve znění ke dni 20.

2015 (dále jen "rozvrh práce"), z nichž mimo jiné vyplývá, že věci Nd se zapisují v pořadí všech senátů podle počtu soudců.

Z rozdělení soudců do senátů a působnosti jednotlivých senátů rozvrhu práce na toto období vyplývá, že senát č.

21 rozhoduje mimo jiné "věci určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a zákona č.

6/2002 Sb.), a to i ve věcech agendy Nd".

Provedla srovnání těchto pravidel s pravidly stanovenými v rozvrhu práce na dobu od 1.

2014 do 31.

12.

2014 a vyslovila názor, že do působnosti senátu č.

21 za rozhodné období nepochybně patřilo rovněž rozhodování ve věcech Nd, přičemž zřejmě pouze v důsledku administrativního pochybení byl v rozvrhu práce na dobu od 1.

2015 do 31.

12.

2015 v rámci působnosti senátu č.

21 vynechán údaj o tom, že rozhoduje ve věcech Nd.

Na podporu svého názoru připomněla i tu část pravidel příslušného rozvrhu práce, v níž je uvedeno, že věci Nd o námitkách vyloučení soudců Nejvyššího soudu vyřizuje senát v rozvrhu práce následující po senátu, jehož soudce se námitka týká, ve složení v pořadí soudců uvedeného v senátu dle rozvrhu práce, přičemž o námitkách týkajících se soudců senátu č.

33 rozhoduje senát č.

21, takže je nepochybné, že do působnosti tohoto senátu patří rovněž rozhodování "ve věcech Nd".

Z uvedených důvodů by dle jejího přesvědčení měla být ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jediným argumentem stěžovatelky je její tvrzení, že o námitce podjatosti rozhodoval senát Nejvyššího soudu, který k tomu nebyl dle platného rozvrhu práce příslušný, čímž mělo být porušeno její právo na zákonného soudce.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle čl.

38 odst.

1 Listiny i v širším kontextu.

Konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (viz nález sp. zn.

IV.

ÚS 1302/10 ze dne 20.

2011, N 77/61 SbNU 239).

Právě z toho důvodu kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako záruka proti možné svévoli je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů.

Stěžovatelce je tedy nutno přisvědčit v tom, že právo na zákonného soudce je významným procesním ústavně zaručeným právem.

Při tvrzeném porušení práva na zákonného soudce je však nutno posuzovat účel a smysl této ústavní záruky, kterou je zabránění účelovému či svévolnému přidělování věcí jednotlivým soudcům, resp. přidělování věcí libovolně, tedy ad hoc bez předem daných pravidel.

To však v projednávaném případě nenastalo.

Stěžovatelka toliko z údaje v rozvrhu práce, že senát č.

21 rozhoduje mj. věci určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a zákona č.

6/2002 Sb.), a to i ve věcech agendy Nd, vyvozuje, že její věc - námitku podjatosti soudkyně vrchního soudu, o níž je v občanskoprávním a obchodním kolegiu Nejvyššího soudu rozhodováno v rejstříku Nd (viz příloha č.

2 k rozvrhu práce) - rozhodoval nepříslušný senát.

Opomíjí však obecný údaj uvedený v pravidlech pro přidělování pro občanskoprávní a obchodní kolegium (viz strana 33 příslušného rozvrhu práce), podle něhož se věci Nd zapisují v pořadí všech senátů podle počtu soudců.

Tomu také odpovídá konkrétní úprava působnosti jednotlivých senátů (č.

22 až č.

33) občanskoprávního a obchodního kolegia obsažená v rozvrhu práce, dle níž tyto senáty bez výjimky rozhodují ve věcech Nd.

Pokud tedy v rámci působnosti senátu č.

21 chybí údaj o tom, že rozhoduje ve věcech Nd, resp. tento údaj je zde uveden, ale zřejmě pouze ve vztahu k určení lhůty k provedení procesního úkonu), jedná se o administrativní pochybení, které však nemůže mít za následek porušení tvrzeného práva stěžovatelky na zákonného soudce.

Jednotlivé oddíly rozvrhu práce jakožto souhrnu pravidel pro přidělování soudní agendy a určení složení senátu je nutno interpretovat nikoliv izolovaně, jak činí stěžovatelka, ale ve vzájemných souvislostech.

Jestliže tedy z pravidel pro přidělování věcí obsažených v rozvrhu práce vyplývá, že věci Nd se zapisují v pořadí všech senátů, patří dle rozvrhu práce do působnosti senátu č.

21 nepochybně rovněž rozhodování ve věcech Nd.

To lze vyvodit i z dalších pravidel obsažených v rozvrhu práce, na něž odkazuje ve svém vyjádření Nejvyšší soud.

Bylo-li v posuzované věci postupováno dle uvedených pravidel, nelze to považovat za svévolnou interpretaci rozvrhu práce, resp. za svévolné přiřazení věci senátu, do jehož působnosti rozhodování o námitce podjatosti nespadá.

Ústavní soud tak neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce či další tvrzená práva.

Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015 Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu