Decision detail

IV.ÚS 3424/13 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.3424.13.1
Date: 23. 9. 2014
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3424/13 ze dne 23. 9. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Miroslava Rudolfa, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Nuselská 375/98, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 7 Td 39/2013-7, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.

2013 č. j.

7 Td 39/2013-7 rozhodl, že k projednání trestní věci obviněného (dále jen "stěžovatel") je podle § 24 odst.

1 trestního řádu příslušný Okresní soud ve Frýdku-Místku.

Nejvyšší soud připomněl, že v souzené věci se jedná o obdobu tzv. distančního deliktu, kdy (v případných sporech o příslušnost) dlouhodobě vychází z názoru, že k jednání naplňujícímu objektivní stránku trestného činu dochází jak v místě, ze kterého telefonuje pachatel, tak v místě, kde je hovor přijímán jinou osobou uváděnou v omyl.

V souzené věci se totiž poškozený, po zhlédnutí inzerátu (buď v místě svého bydliště v Bystřici, nebo zaměstnání v Třinci), který v něm vzbudil zájem o koupi inzerovaného vozidla, následně rozhodl ze stejného místa telefonickým dotazem na obviněného potvrdit pravdivost informace uvedené v inzerátu.

Za tohoto stavu došlo k jednání naplňujícímu objektivní stránku přečinu podvodu také v místě, odkud poškozený telefonoval stěžovateli.

Poškozený a stěžovatel se až poté sešli v Jincích u Berouna, kde následně došlo k faktickému prodeji automobilu poškozenému.

Nejvyšší soud dovodil, že v souzené věci připadá v úvahu jak příslušnost Okresního osudu v Berouně, tak Okresního soudu ve Frýdku-Místku; byla-li však obžaloba podána u druhého z nich, stává se tento soud místně příslušným k projednání věci bez ohledu na to, že místně příslušným by podle uvedených hledisek mohl být i jiný soud (srov. také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.

1994 sp. zn.

Ntd 52/94).

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí a obsah jejich rozhodnutí, která jeho vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti po obsáhle podané rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a vlastního hodnocení postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci místní příslušnosti zdůraznil účelovost argumentace Okresního soudu ve Frýdku- Místku.

Dále vyslovil domněnku, že Nejvyšší soud nesprávně dovodil, že se v souzené věci jedná o distanční delikt a poukázal na to, že z obsahu předmětného inzerátu se podávalo jedině to, že stav tachometru byl 77 000 km, čímž nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky přečinu podvodu.

Stěžovatel konečně spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že orgány činné v trestním řízení tím, že úmyslně vedou trestní řízení ve Frýdku-Místku, krátí (v důsledku finančně náročné dopravní dostupnosti a zajištění advokátních služeb) jeho možnost řádné obhajoby a nešetří tak jeho práva.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatele s rozhodnutím Nejvyššího soudu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je napadené rozhodnutí pečlivě, řádně a jasně (nikoliv svévolně) odůvodněno; odkazy na judikaturní prostředí jsou přiléhavé.

Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež z povahy věci Nejvyšší soud přesvědčivě popřel.

Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně (a dále) připomínal podstatnou argumentaci obou trestních soudů (tj.

Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Nejvyššího soudu), kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje.

Argumentaci obou soudů považuje za logickou, přesvědčivou a tedy i z ústavně právního hlediska za plně akceptovatelnou.

V tomto kontextu proto stěžovatelem připomínané krácení možnosti řádné obhajoby považuje především za účelové a nikoliv za důkaz nešetření jeho základního práva.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl.

36 a čl.

37 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.

Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014 JUDr.

Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu