Decision detail

III.ÚS 656/14 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:3.US.656.14.1
Date: 13. 3. 2014
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 656/14 ze dne 13. 3. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Miroslava Vachaly, zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov 843, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. listopadu 2013 č. j. 25 C 6/2011-75, za účasti Okresního soudu v Děčíně jako účastníka řízení a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a.s., IČ: 27232425, se sídlem Děčín IV - Podmokly, Teplická 874/8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. listopadu 2013 č. j.

25 C 6/2011-75 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím proti vedlejší účastnici jako náhrady za škodu způsobenou poničením jeho stromu - ořešáku.

Podle názoru uvedeného soudu stěžovatel neprokázal, že by ze strany vedlejší účastnice došlo k porušení konkrétní právní povinnosti, jejímž přímým následkem by byl vznik škody, a dokonce ani to, že by konala nějakou činnost (ořez stromu), při které by případně ke vzniku škody mohlo dojít.

Dne 18. února 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, spojená s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti podle § 79 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, kterou se stěžovatel domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv obsažených v čl.

1 Ústavy České republiky a čl.

1, čl.

2 odst.

3, čl.

11 odst.

1, čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

47 Listiny základních práv Evropské unie.

Svůj návrh odůvodnil tím, že soudu předložil důkazy o prováděné investiční výstavbě, jakož i fotografie silně poškozeného ořešáku, z nichž muselo být patrné, že nešlo o případ běžné údržby stromoví, kterou mohla vedlejší účastnice jako dodavatelka elektrické energie po jeho majiteli požadovat, nýbrž o do očí bijící budování nové sítě.

Není přitom rozhodné, zda poškození ořešáku provedli pracovníci vedlejší účastnice nebo zadaného dodavatele.

Za této situace je proto závěr soudu, že nebyl prokázán vznik škody a její zavinění, založen na formalistickém a selektivním hodnocení důkazů.

Napadené rozhodnutí se nevypořádává se stěžejními argumenty stěžovatele, v důsledku čehož jím mělo dojít k flagrantnímu porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti.

Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn.

25 C 6/2011, zároveň dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo aby sjednocoval jejich judikaturu.

Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy) totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, ale jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Jde-li přitom o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné odvolání (§ 202 odst.

2 občanského soudního řádu), omezuje se tento přezkum pouze na případy mimořádně závažných pochybení, což jsou typicky případy svévole nebo extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn.

III.

ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)].

Bylo by totiž proti logice omezení práva podat odvolání, pokud by přezkum těchto rozhodnutí byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví [srov. např. nález ze dne 17. března 2009 sp. zn.

ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)].

V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by skutkovým a právním závěrům Okresního soudu v Děčíně, bylo možné z hlediska zásad vyplývajících z práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny cokoliv vytknout.

Tyto závěry mají oporu v příslušném spisu a nelze je považovat za svévolné.

Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, přitom sama o sobě nemůže založit závěr o porušení tohoto základního práva.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Stejně tak rozhodl i o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014 Jan Musil v. r. předseda senátu