Decision detail

II.ÚS 2828/13 #1

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2014:2.US.2828.13.1

Date

18. 3. 2014

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2828/13 ze dne 18. 3. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti Pavla Pospíšila, zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem Praha 10, U Plynárny 99, proti rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 16 EVC 2/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označeného rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, kterým mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných ustanoveními čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud Praha-západ odmítl stěžovatelův návrh na vydání evropského platebního rozkazu na částku 6 050,- EUR z titulu přepravného za provedené mezinárodní přepravy nákladu; soud totiž dospěl k závěru, že není ve věci "příslušný". Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších právních předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jejž zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci systému obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). V usnesení ze dne 11. 2. 2014 ve věci sp. zn. I. ÚS 2238/13 , kterým Ústavní soud odmítl identickou ústavní stížnost téhož stěžovatele jako nepřípustnou (ve smyslu v předchozích odstavcích vyloženého ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), poukázal na ustanovení čl. 1 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, jímž se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále jen "nařízení"), dle kterého "toto nařízení nebrání žalobci uplatňovat nárok ve smyslu článku 4 s využitím jiného řízení, které je k dispozici podle práva členského státu nebo práva Společenství", a rovněž na ustanovení čl. 11 odst. 3 nařízení, jež stanoví, že "odmítnutí návrhu nebrání žalobci v tom, aby vymáhal nárok prostřednictvím nového návrhu na vydání evropského platebního rozkazu nebo prostřednictvím jiného řízení podle práva členského státu", a odtud dovodil, že stěžovatel má k dispozici "jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního (...) řízení" - ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - neboť má nadále možnost se svého nároku domáhat standardní žalobou, popř. znovu pomocí návrhu na vydání evropského platebního rozkazu. Ústavní soud v citovaném usnesení rovněž konstatoval, že pokud nařízení umožňuje odmítnout vydání evropského platebního rozkazu i pro zjevnou neopodstatněnost, mohlo by připuštění přezkumu takového rozhodnutí vést k tomu, že by byl konfrontován se stížnostmi, požadujícími posouzení opodstatněnosti nároku dříve, než se k tomu vysloví obecný soud v příslušném řízení; konsekventní popření principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti (viz výše) by tak v daném kontextu bylo zcela zjevné. Jelikož citované premisy jsou uplatnitelné i v posuzované věci, postupoval Ústavní soud ve shodě se závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 2238/13 . Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2014 Radovan Suchánek soudce zpravodaj