Decision detail

II.ÚS 2229/13 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.2229.13.1
Date: Apr 3, 2014
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2229/13 ze dne 4. 3. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky Markéty Fričové, zastoupené JUDr. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem Chotěšovská 680, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 92/2013 ze dne 21. 3. 2013, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 91/2013 ze dne 21. 3. 2013 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 131/2011 ze dne 19. 6. 2013, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19.

2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce dle čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny.

Z připojeného listinného materiálu bylo zjištěno, že usnesením sp. zn.

7 To 92/2013 ze dne 21.

2013 Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesení Obvodního sodu pro Prahu 4 ze dne 6.

2013 o nepodjatosti přísedící a znovu rozhodl tak, že dle § 31 odst.

1 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu § 30 odst.

1 trestního řádu je přísedící PhDr.

Skalová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.

33 T 131/2011.

Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího považoval prohlášení přísedící v jednací síni dne 8.

2013 o tom, že by se měla státní zástupkyně a opatrovnice OSPOD "stydět za to, co provedly", nejen za nevhodné, ale i vzbuzující důvodné pochybnosti o schopnosti jmenované přísedící v trestní věci nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci a státnímu zástupci.

Napadeným usnesením sp. zn.

7 To 91/2013 ze dne 21.

2013 Městský soud v Praze současně zrušil v celém rozsahu zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.

2013 pro podstatnou vadu předcházejícího řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst.

1 písm. a) trestního řádu a věc podle § 259 odst.

1 trestního řádu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 4 následně usnesením sp. zn.

33 T 131/2011 ze dne 19.

2013 rozhodl tak, že trestní stíhání stěžovatelky pro skutek právně kvalifikovaný obžalobou jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst.

1, odst.

2 písm. c) a d) zákona č.

40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se dle § 222 odst.

2 trestního řádu postupuje k projednání a rozhodnutí jako přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst.

1 písm. c) zákona č.

200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, Úřadu městské části Praha 4.

Citované usnesení nabylo právní moci dne 19.

2013.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".

Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov.

Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str.

338, či usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 650/01 ze dne 4.

2002, sp. zn.

II.

ÚS 1179/08 ze dne 18.

2008 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Směřuje-li proto stížnostní návrh stěžovatelky, mimo jiné, proti zrušujícímu usnesení Městského soudu v Praze sp. zn.

7 To 91/2013 ze dne 21.

2013, nelze, s ohledem na shora nastíněnou koncepci ústavního soudnictví, projednávanou ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozhodnutí přijmout jako přípustnou.

Řečené se uplatní i pro usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn.

33 T 131/2011 ze dne 19.

2013, jímž soud řízení ve věci jednání stěžovatelky postoupil orgánu příslušnému k projednání přestupku.

Případ stěžovatelky se tímto nachází ve stádiu, kdy o něm nebylo rozhodnuto konečným způsobem.

Nelze ani automaticky předpokládat, že přestupkový orgán rozhodne v souladu se závěry nalézacího soudu (resp. jemu předcházejícího usnesení Městského soudu v Praze sp. zn.

7 To 91/2013 ze dne 21.

2013), vyslovenými v odůvodnění jeho usnesení.

Zákon totiž váže postoupení věci pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být žalovaný skutek posouzen jako přestupek, přičemž jen orgán oprávněný projednávat přestupky může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí.

Jeho rozhodnutí bude výsledkem procesu dalšího skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které až posléze najde svůj odraz v právním posouzení.

Stěžovatelka tak má možnost v dalším řízení uplatňovat své námitky či vznášet důkazní návrhy, rovněž jí náleží možnost podat proti budoucímu rozhodnutí přestupkového orgánu opravné prostředky.

Jelikož tedy rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 nepředstavuje autoritativní konstatování stěžovatelčiny viny, je nutno uzavřít, že stěžovatelka doposud nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně dotčených ústavně zaručených práv poskytoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 229/06 ze dne 23.

2006, usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 2561/08 ze dne 18.

11.

2008 nebo usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 3449/13 ze dne 4.

12.

2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Co se týče posledního napadeného rozhodnutí obecného soudu, Ústavní soud připouští, že v některých případech (jako výjimku z pravidla) považuje stížnostní návrh směřující proti rozhodnutí obecných soudů "o (ne)vyloučení soudce (přísedícího)" za přípustný, přestože řízení ve věci samé nebylo dosud skončeno, a to z důvodu jejich způsobilosti bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce [srov. např. nález sp. zn.

ÚS 722/05 ze dne 7.

2007 (N 42/44 SbNU 533), nález sp. zn.

II.

ÚS 674/01 ze dne 1.

2003 (N 50/30 SbNU 33) či usnesení sp. zn.

ÚS 1669/12 ze dne 13.

2012, usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 3015/11 ze dne 1.

12.

2011 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz].

V nyní posuzované věci Ústavní soud k aplikaci dané výjimky nicméně nepřistoupil s přihlédnutím ke skutečnosti, že v podstatě bezprostředně po přijetí napadeného usnesení Městského soudu v Praze sp. zn.

7 To 92/2013 ze dne 21.

2013 o vyloučení přísedící PhDr.

Skalové z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelky došlo k meritornímu vyřízení věci z hlediska trestního.

Jelikož po právní moci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19.

2013 o postoupení věci orgánu příslušnému k projednání přestupku není a nebude v trestním řízení proti stěžovatelce pro skutek, který byl předmětem tohoto rozhodnutí, již dále pokračováno, je praktická relevance stěžovatelčiných námitek stran vyloučení přísedící z trestního řízení očividně nulová; jinými slovy, ke změně právního postavení stěžovatelky reálně vést nemůže.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný dle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2014 Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj