Decision detail

II.ÚS 1519/14 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.1519.14.1
Date: 16. 12. 2014
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1519/14 ze dne 16. 12. 2014

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti F. N., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Malá Štěpánská 3, Praha 2, 120 00, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. 5 To 412/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, která v ústavní stížnosti blíže specifikuje.

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.

2013 odsouzen za trestný čin pojistného podvodu ve formě spolupachatelství a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky.

Na základě odvolání byl rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušen a soud odvolací, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, rozhodl ve věci sám, přičemž shledal stěžovatele opět vinným z trestného činu pojistného podvodu, ovšem ve formě účastenství v podobě organizátorství.

Trest uložil stejný jako soud prvého stupně.

Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá splnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti, včetně její přípustnosti.

Podle § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") je "ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4)".

K otázce přípustnosti ústavní stížnosti při nevyčerpání dovolání v trestních věcech se Ústavní soud vyjádřil ve sjednocujícím stanovisku sp. zn.

Pl.

ÚS - st.

38/14 ze dne 4.

2014 (40/2014 Sb.), kde uvedl, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání".

Konkrétně pak dále Ústavní soud uvádí, že "z dikce ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1.

2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné.

Pokud je v ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu).

Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům.

Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.

Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší.

Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.

Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl.

4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.

Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou.

Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.

Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.

Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud.

Z uvedeného vyplývá, že námitka stěžovatelů stran neefektivnosti využití opravného prostředku v podobě dovolání nemůže obstát".

S ohledem na princip právní jistoty se uvedené výkladové stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení uvedeného stanoviska ve Sbírce zákonů (bod 28 stanoviska).

Výkladové stanovisko bylo publikováno ve Sbírce zákonů dne 17.

2014 pod č.

40/2014 Sb.

Ústavní stížnost podal stěžovatel 28.

2014, tedy více než po měsíci od publikace výkladového stanoviska.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal dovolání, tedy všechny procesní prostředky, které má podle právního řádu k dispozici, je ústavní stížnost dle § 75 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2014 Milada Tomková, v. r. soudkyně zpravodajka