Decision detail

IV.ÚS 689/13 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.689.13.1
Date: 16. 4. 2013
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 689/13 ze dne 16. 4. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jiřiny Fonlenové, zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, AK se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2010 č. j. 8 C 327/2009-58, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010 č. j. 62 Co 364/2010-79 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012 č. j. 26 Cdo 2314/2011-101 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Z důvodů v ústavní stížnosti vyložených napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v těchto rozhodnutích spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž s ustanoveními čl.

1 a čl.

90 Ústavy.

Porušení svých ústavně garantovaných práv spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy nevyhověly její žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu.

V tomto ohledu pak stěžovatelka zejména zdůraznila, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by po ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala toliko jeden byt ve smyslu ustanovení § 711 odst.

2 písm. c) občanského zákoníku.

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dle stěžovatelčina názoru formulováno zcela nesrozumitelně a ve své podstatě nepřezkoumatelně.

Kromě toho se rovněž právní závěry v něm obsažené ocitly v objektivním rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka v tomto kontextu vytknula, že odmítnutí meritorního přezkumu jí podaného dovolání bylo protiústavní; dovolací soud totiž zřejmý rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se svou dřívější judikaturou přehlédl, a tudíž nedostál své povinnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů.

Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou.

K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl.

83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 224/98 , Sb. n. u., sv.

15, č.

98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Předně je nutno připomenout, že odůvodnění ústavní stížnosti shora nastíněné postavení Ústavního soudu nereflektuje; návrh sice obsahuje určitou ústavněprávní argumentaci, ve své podstatě však toliko polemizuje s výkladem ustanovení § 711 odst.

2 písm. c) občanského zákoníku a přístupem obecných soudů k otázce splnění podmínky poskytnutí náhradního přístřeší.

Stran těchto meritorních námitek proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že proti výsledku řízení před těmito soudy nemá žádných ústavněprávních námitek a že ani odůvodnění napadených rozhodnutí netrpí žádnými ústavněprávními deficity (srov. zejména výstižné shrnutí právní argumentace na str.

5 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).

Na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů může proto Ústavní soud - maje za nadbytečné jejich obsah ve svém rozhodnutí znovu reprodukovat - ve zbytku odkázat.

Pokud se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, zdůrazňuje Ústavní soud, že bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné, bylo se nutno ústavní stížností v tomto rozsahu zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl.

36 odst.

1 Listiny a ustanovení čl.

6 odst.

1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).

Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval.

To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn.

II.

ÚS 2339/07 , http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti stěžovatelčina dovolání ústavně konformně a v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu.

Pro uvedené Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k dotčení stěžovatelkou citovaných (a ani jiných) ustanovení ústavního pořádku, pročež mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu