Decision detail

IV.ÚS 4671/12 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.4671.12.1
Date: May 3, 2013
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 4671/12 ze dne 5. 3. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Kučerové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem Palackého nám. 62, Polička, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012 sp. zn. 30 Co 295/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. března 2012 sp. zn. 26 C 48/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně garantovaných základních práv dle čl. 90 Ústavy České republiky na poskytnutí soudní ochrany. Dle tvrzení stěžovatelky obecné soudy nesprávně právně posoudily její věc, v důsledku toho rozhodly v neprospěch stěžovatelky a žalobu zamítly pro prekluzi práva na náhradu škody. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry obecných soudů, že nárok měl být uplatněn podle zrušeného ustanovení § 374 odst. 1 tr. řádu a tvrdila, že na její případ nedopadá zrušená právní úprava (ustanovení § 31 zák. č. 58/1969 Sb.). Dle jejího tvrzení měla být žaloba posouzena dle ustanovení § 32 zák. č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že žalobu podala řádně v tříleté promlčecí době. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla Ústavním soudem zrušena, neboť obecné soudy v řízení porušily její základní práva a dospěly k nespravedlivému rozhodnutí v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

II.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k superrevizi jejich rozhodnutí v rovině jednoduchého práva.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Z takto vymezeného rámce své přezkumné pravomoci Ústavní soud vycházel i v projednávaném případě.

Zákon č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti dne 15.

1998.

Podle § 36 tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem.

Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem, se řídí dosavadními předpisy.

Předcházející právní úprava zákon č.

58/1969 Sb., nabyl účinnosti dne 5.

1969.

Dle přechodných ustanovení v § 27 odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem.

Dle § 374 odst.

1 zákona č.

141/1961 Sb, trestní řád, uplatnění nároku na odškodnění za vazbu nebo trest zaniká, nepožádá-li oprávněná osoba o přiznání nároku Ministerstvo spravedlnosti nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, které je základem nároku, a tam, kde takové rozhodnutí nepřichází v úvahu, nejpozději do jednoho roku od propuštění z trestu.

Odst.

2 téhož ustanovení, nepřizná-li Ministerstvo spravedlnosti náhradu do tří měsíců od uplatnění nároku nebo není-li oprávněná osoba s přiznanou výší odškodnění spokojena, může svůj nárok uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních.

Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala náhrady škody 5 miliónů Kč na věcech, které přešly na stát v důsledku uloženého trestu propadnutí majetku.

Jaroslav Martinovský (otec stěžovatelky) byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách dne 31.

1962 (3 T 5/62), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.

1962 (2 To 116/62).

Jaroslav Martinovský byl zproštěn obžaloby rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.

2008 (4 Tz 103/2007) a rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne 31. l.

2008.

Obecné soudy konstatovaly, že nárok stěžovatelky je založen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.

2008 (4 Tz 103/2007) a rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne 31. l.

2008.

Od právní moci rozhodnutí začínala běžet prekluzivní doba jeden rok pro uplatnění nároku na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti.

Lhůta skončila marným uplynutím dnem 31.

2009.

Pokud stěžovatelka podání předala k poštovní přepravě dne 4.

2011, nárok zanikl neuplatněním dle ustanovení § 374 odst.

1 zák. č.

141/1961 Sb.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětlil, která právní úprava dopadá na věc stěžovatelky (č. l.

3 - 4).

Došel-li tedy odvolací soud k závěru, že tvrzení stěžovatelky nebylo prokazatelné a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanoveními § 157, § 169 o. s. ř., přesvědčivě vyložil důvody, proč nevyhověl jejímu odvolání, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování.

Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není důvod pro zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky pro prekluzi.

V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Obecné soudy postupovaly v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 21.

2005 sp. zn.

25 Cdo 2242/2004.

Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka shodně jako v předchozích uplatněných opravných prostředcích polemizovala s rozhodnutími obecných soudů.

Nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Za této situace nelze napadené rozhodnutí považovat za protizákonné, natožpak rozporné s ústavními předpisy.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2013 Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu